Přání cestovat ji dovedlo až k práci pro jedny z nejluxusnějších aerolinek na světě. Když Marika Mikušová po téměř pěti letech u Emirates skončila, její plán byl jasný. Své deníky proměnila v knihy a často neuvěřitelné zážitky v krátké příběhy na rychle rostoucím instagramovém profilu. Poodkrývá tak, co se děje za oponou světa letušek, který často není jen o nových dobrodružstvích, ale i těžkých životních zkouškách.

Zakládáte si na tom, že o svém povolání nic nezatajujete. Deníky o životě letušky jste si začala psát skoro okamžitě po nástupu. Co vás přimělo k tomu je sdílet?

Už po prvních pár dnech u Emirates jsem si řekla, že to bude síla. Začala jsem si vše sepisovat, protože jsem si to jednou chtěla vybavit. Říct si, panebože, tohle se fakt stalo. Někdy v době pandemie mě napadlo, proč lidem neukázat, jaká je práce letušky doopravdy, bez toho pozlátka. 

Na Instagramu sdílíte i fotky a nechybí ani ukázka vašeho zácviku u Emirates. Jaké první dojmy jste tehdy měla?

Na pohovor pro Emirates jsem nešla s tím, že bych chtěla být jednou z těch krásných upravených dam s červenou rtěnkou a vybraným vystupováním. Jediné, co jsem tenkrát chtěla, bylo cestovat. Tehdy mi kamarádka řekla, že Emirates dělají v Praze nábor. Až na pohovoru jsem ale pochopila vážnost situace a že se jedná o docela luxusní aerolinky.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Letuška Marika | Deník letušky 📖 (@letuska.m)

Vše na mě dolehlo, když jsem letěla do Dubaje na výcvik. Pozorovala jsem své budoucí kolegy a říkala jsem si: „Tak tady chci pracovat.“ Až během zácviku jsem ovšem poznala, o čem ta práce doopravdy je. Že není jen o krásném vzhledu a servírování, ale také výcviku, tréninku evakuace a důsledné zdravotní průpravě. Tuhle stránku ale pasažéři bohužel nevidí. 

Co jste pro absolvenci zácviku, takzvané Training College, musela splnit?

Ze všeho nejdřív nás vzali na takový „beauty day“. Ohledně vzhledu totiž platí přísná pravidla. Dámy mohou mít ve vlasech na každé straně maximálně tři sponky. Síťka na drdol musela být decentní. A pokud měl někdo francouzský cop a byl dlouhý, musel být stočený. 

Samotný výcvik trval dva měsíce a skládal se z několika částí. Ta první se týkala technických záležitostí a tréninku na Boeing 777 a Airbus A380. Po každém dvoutýdenním úseku jsme měli zkoušky. Nechyběly pak ani ty praktické, kdy jsme trénovali v simulátoru, například nasazení masek při kouři nebo hledání „miminka“ mezi sedadly. Jindy jsme museli pomáhat pasažérovi, který si na záchodě zlomil nohu a u toho zpacifikovat hořící notebook. 

Jako další přišla na řadu první pomoc. Často vtipkuji, že jsem měla průpravu skoro jako zdravotní sestřička. Trénovali jsme dokonce i na porod nebo úmrtí. U nácviku servisu mi ale spadl kámen ze srdce, to už jsem si užívala. Na závěr nás vzali na luxusní večeři. Chtěli, abychom si sami vyzkoušeli perfektní servis a jaké to je, když nás někdo obsluhuje na vysoké úrovni. 

^{Zdroj: Marika Mikušová}

Ten výcvik se někdy opakoval? Protože reakce na některé více specifické situace asi rychle zapomenete…

Každý rok jsme měli přezkušování, teoretické i praktické. Trvalo dva dny a já jsem ho nesnášela, neskutečně jsem u toho trpěla. Dostali jsme spoustu e-learning materiálů a otázky, na které jsme museli odpovědět, abychom byli připuštěni na praktický trénink. Jinak bychom nezískali licenci a nemohli další rok létat.

Jak jste se tedy na každý let připravovala? Měla jste nějaké osobní rituály?

Ráda bych řekla, že jsem měla nějaký mindfulness rituál, ale neměla. Už v okamžiku chystání jsem se totiž začala cítit úzkostně. Na předletovém briefingu jsme vždy dostávali bezpečnostní otázky, které se každé dva měsíce měnily, dohromady jich bylo asi 200. Kdybychom neodpověděli správně ani na potřetí, nemohli bychom do letadla. Před odletem jsem proto chodila do hlavní budovy, odkud nás autobus dovezl až k letadlu. Tam jsem si sedla do kavárny a pročítala otázky. To byl vlastně takový můj rituál.

Když se vám to nelíbí, odejděte. Pandemie přinesla toxickou atmosféru

Součástí předletových briefingů byly dle vás i trochu “klišé” proslovy usilující o podporu týmového ducha. Panovala mezi posádkou pospolitost, nebo rivalita?

Jelikož jsme ze všech koutů světa, ne vždy jsme si rozuměli. Ale rivalita u nás nepanovala. Povýšení nebylo závislé na tom, zda mezi sebou budeme bojovat. Možná tam byla nevraživost mezi business a ekonomickou třídou, když jsme toho měli hodně. Purser (vedoucí všech tříd) občas požádal holky z business třídy, aby nám pomohly. A jim se nechtělo. Naopak kolegové z první třídy byli úžasní, kolikrát se nudili, tak přišli pokecat, pomoct. 

Ještě musím dodat, že jedním z důvodů, proč jsem z aerolinek odešla, byla čím dál toxičtější atmosféra. Docházelo k nahlašování za různé poklesky, ale i nesmysly. Člověk měl strach, kdo ho zase nahlásí. Dodnes, když si pročítám náš Facebook, musím se zasmát, nic se nezměnilo. Házení si klacků pod nohy vzniklo v době pandemie, kdy nikdo nevěděl, kdy ho vyhodí. Aerolinky propouštely lidi, co měli velkou nemocnost nebo zápisy ve složce. 

^{Zdroj: Marika Mikušová}

Máte pocit, že se konzervativní prostředí arabských aerolinek za roky vaší práce zhoršilo?

Je to tak. Kolegové se pořád bojí. Sama jsem si tím prošla, v noci jsem se probouzela s hrůzou, co se stane. Říkala jsem si, proboha, ať je dnešní let v pohodě, ať náhodou nějaký cestující neříká mému superviserovi, že jsem zapomněla donést vodu. 

Kritiku, o které dnes otevřeně mluvíte, jste měla s kým sdílet?

Pravidelně jsme si stěžovali po servisu. Ale když přišel nadřízený a my věděli, že je to pedant, co leze do zadku aerolinkám, stočili jsme konverzaci jinam. U aerolinek jsme se ale ozvat nemohli, byli bychom označeni za někoho, kdo si té práce neváží. Často nám říkali, že když se nám to nelíbí, máme odejít, protože v řadě za námi stojí desítky tisíc zájemců. Mlčeli jsme, protože jsme věděli, že je to pravda. Statisticky se k Emirates dostanou jen čtyři procenta uchazečů. 

Myslíte si, že se do budoucna něco změní? Ta korporátní kultura se dnes přeci jen posouvá…

Pravidla se naopak hodně zpřísnila. Když jsem lítala, měli jsme smlouvu na tři roky, poté se znovu obnovila. Ale teď to není jisté. Stačí, když jste třeba během dvou let 25 dní nemocní a už máte důvod k nervozitě. Myslím si, že tohle už se nezlepší. Aerolinky chtějí za posádku roboty. Někoho, kdo bude dělat to, co má, ale nedovolí si být nemocný. A to neříkám v nadsázce, sama jsem si tím prošla.  

Pamatuju si, když si mě manažerka pozvala na kobereček kvůli tomu, že jsem si dovolila být dvakrát za půlrok nemocná. Všimla si, že to bylo dvakrát na samý let, do saúdskoarabského města Džidda. To byly lety plné poutníků, kteří se nám občas vykáleli na podlahu, utřeli se do zdi nebo se vymočili do sedaček. Divila se, že jsem se hodila marod na let, který byl vždy třetí ze série nočních letů na otočku. Už mi na něj zkrátka nezbyly síly. 

^{Zdroj: Marika Mikušová}

Rozporovala jsem jí, nemyslela jsem si, že zrovna  já bych tam měla sedět. Práce mě bavila, snažila jsem se, naplňovalo mě být tam pro lidi, dostávala jsem pochvaly. Ona mi ale řekla, že špatně snáším feedback a co dělám, když mi dá někdo negativní zpětnou vazbu na palubě. Úplně vážně jsem odpověděla, že to se mi nikdy nestalo. Nakonec mi ale stejně nezbylo nic jiného než spolknout zbytky hrdosti a bez většího odporování odejít. 

Jak přesně fungovalo hodnocení letušek?

Supervisor vypisoval dvě hodnocení za měsíc, brzy se z nich ale stala fraška. Protože znamenala časové zatížení, všem psali stejné nesmysly. Když někdo zaspal, strhlo se mu v přepočtu asi 1200 korun a dostal záznam, z něhož mohlo vzniknout verbální varování. Kdyby ten člověk provedl ještě něco, vysloužil by si písemné varování a poté vyhazov.

Hodně se dbalo na to, aby si crew nebrala nemocenskou. Je to ale paradox, pokud chtěli, abychom byli zdraví, měli nám poskytnout lékařské zázemí. Měli jsme sice firemní doktory, ale i kdybychom se k nim připlazili se zlomenou nohou, dali by nám nanejvýš Panadol. To není řečeno v nadsázce, byl to náš interní vtip. Doktory zajímalo jenom to, jestli jsme „fit to fly“ (způsobilí letu). 

Sexuální harašení bylo poměrně časté. Snažily jsme se být neviditelné

Jak fungovalo plánování letů a výběr pozic v letadle?

Pozice jsme dostali přidělené buď den předem, nebo na předletovém briefingu. Někdy se to bralo podle toho, kdo byl u aerolinek nejdéle, ten si mohl pozici vybrat první. Při letu zpět to bylo zase naopak. Pokud jde o lety, mohli jsme si každý měsíc zažádat o pět destinací. Nebylo ale jisté, že lety dostaneme. Bylo daných pět tříd a každý měsíc jsme vyšplhali o jednu výš. U té nejvyšší byla největší šance získat lety, jaké jsme chtěli. 

A co když jste některý z letů nechtěla?

Lety jsme si mohli vyměňovat na swapovacím portále. Ale i tam platila určitá pravidla. Bylo ale vhodné vědět, s kým na letu budete, abyste nenarazili. Pamatuju si na jednoho Rumuna, slizáka, co mi sáhl na zadek. Znovu jsem ho potkat nechtěla, to už bych mu asi ublížila. Nebo ho minimálně nahlásila. 

To byl kolega, nebo nadřízený? 

Byl to kolega z ekonomické třídy, se kterým jsem letěla do Jihoafrické republiky. Šli jsme tehdy ještě s kolegyní na túru, kde mi při společném focení sáhl na zadek a řekl mi: „Tak a teď s tím nemůžeš nic dělat, musíš se usmívat na fotku a dělat, že se nic neděje.“ Sledoval mě i do hotelového pokoje, musela jsem ho odstrčit a zabouchnout za sebou dveře. Sexuální harašení se u Emirates dělo poměrně často. Hodně to zkoušeli supervisoři, a to hlavně na nováčky, třeba jednadvacetileté letušky, které měly strach říct ne. Měla jsem to stejně, bála jsem se být i zdravě asertivní, že si něco vymyslí a bude problém. 

^{Zdroj: Marika Mikušová}

Měla jste pocit, že nemůžete jít ani za svou manažerkou? 

Teoreticky ano, ale s kolegyněmi jsme usoudily, že pokud nejsme v hledáčku, je to pro nás lepší. Přestože bychom kolegu nahlásily, už bychom byly oběti, už by se o nás vědělo, mluvilo. Snažily jsme se být neviditelné.

A co odbory nebo HR oddělení…

Odbory byly nelegální, stejně jako stávky. Jednou za rok probíhala konference, na které jsme mohli přednést požadavky na změny. Jednou tam přišlo tolik zaměstnanců, že na ně nezbyla sedadla a museli stát venku. To už se ale vedení nelíbilo, zavánělo to stávkou. Příště už byla místa omezená. A HR oddělení fungovalo podobně jako naši doktoři.

Práce letušky vás rozhodně nešetřila. Po tom všem, doporučila byste někomu tohle povolání? 

Přesto, že píšu a mluvím o povolání letušky Emirates se sarkasmem, černým humorem a v nadsázce, nevylučuje se to s tím, že jsem to milovala. Myslím si, že je to jedinečná zkušenost, kterou jen tak ledajaké povolání nenabídne. Jednoznačně bych doporučila nenechat se semlít tréninkem, život letušky začíná až po něm. Až pak poznáte, jestli je ta práce pro vás, nebo ne. I kdybyste tam měli nakonec být jen pár měsíců. Protože i za ně ta zkušenost opravdu stojí. 

_{Zdroje: Autorský článek}