Móda byla dlouho světem, do kterého chtěla patřit. Dnes však Adéla Šponerová působí jako redaktorka i moderátorka ČT24, zatímco připravuje pořad Impakt pro stanici Český rozhlas Radio Wave. Své zkušenosti z módního prostředí ale nevnímá jako uzavřenou kapitolu. V rozhovoru pro FashionUP mluví o nedávné cestě do Indie, hledání vnitřního klidu, vztahu k módě i o tom, proč by ze své minulosti nevymazala ani období, kdy jí v Paříži nebylo psychicky dobře.

V současnosti pracujete v ČT24 a zároveň máte na starosti pořad Impakt na Českém rozhlase Radio Wave. Nedávno jste však pracovní povinnosti na chvíli vyměnila za cestu do Indie. Co vás k ní přivedlo?

Do Indie jsem se vydala na tři týdny. Toužila jsem se tam podívat už opravdu dlouho, ale můj partner mi říkal, že do Indie jet nechce, takže jsem hledala způsob, jak cestu zorganizovat co nejlépe a zároveň bezpečně. Dlouhodobě se věnuji józe a jedním z mých životních cílů je naučit se být o něco klidnější. Je to taková celoživotní mise. Snažím se k tomu přibližovat různými formami a spirituálními cvičeními, a proto jsem si řekla, že by bylo zajímavé ponořit se do jógové praxe intenzivněji přímo během pobytu v Indii.

^{Zdroj: Adéla Šponerová}

Hledala jsem kompromis mezi místem, kde bych opravdu chtěla být a možností poznat i něco z místního života. Nakonec jsem našla malou školu u moře ve státě Goa. Nebylo to ale žádné luxusní či instagramové místo ve stylu Bali. Indie ve mně přesto zanechala spoustu dojmů a myšlenek. Jen velmi těžko se to převádí do života v Česku. Mám ale pocit, že jsem viděla jen malinký zlomek toho, co země nabízí. O to víc se tam chci vrátit.

^{Zdroj: Adéla Šponerová}

Šatník staví spíše na jednoduchosti. V životě se ale nebojí být výrazná

Vaší vášní není jen cestování, ale i móda, díky které vás možná zná nejvíce lidí. Kdybyste se nemohla popsat slovy, ale pouze outfitem, co byste si oblékla, aby to co nejlépe vystihlo, kdo jste právě teď?

Přemýšlím o tom, v čem se cítím opravdu dobře a co mě vlastně vystihuje. Nedokážu úplně říct, že je to jen jedna věc, ale často mám pocit, že to, co mám ráda, o mně něco vypovídá. Miluju špičaté boty. Možná je to odraz mé povahy. Jsem docela pichlavý člověk, sarkastická a můj přítel mi často říká, že jsem až moc špičatá, že nemám úplně obroušené hrany. Což může být samozřejmě dobře i špatně. Jedny špičaté boty ze sekáče jsem například milovala natolik, že jsem je nosila, i když mi byly příliš malé. A vlastně to něco vypovídá také o mém přístupu k životu. Někdy jdu do věcí až příliš tvrdě, dávám do nich maximum energie a pak z toho snadno vyhořím.

^{Zdroj: Adéla Šponerová}

Pokud jde o můj styl, oblékám se poměrně jednoduše. Mám pocit, že v oblečení na sebe příliš nerada strhávám pozornost, i když v životě samotném ji vlastně ráda mám. Možná je to zvláštní kontrast, ale móda je pro mě spíš způsob, jak se cítit sama sebou než prostředek, jak na sebe upozorňovat.

A co když si odmyslíte vaše profesní role a tituly. Jak byste se popsala sama o sobě? Myslíte, že vás to, co děláte, definuje?

Ano, hodně se popisuju skrze práci, což je ale trochu zrádné, protože pak si člověk začne klást otázku, kdo je bez ní. Teď bych ale řekla, že se cítím jako kreativní novinářka a autorka. V téhle roli se cítím dobře, protože mě baví jazyk, ale zároveň mi hodně záleží i na vizuální stránce tvorby. Možná je však důležité dodat, že moje hlavní médium je spíš mluvené slovo než to psané. A mimo to všechno jsem normální holka z Prahy.

Vím, že stáž u Balenciaga pro vás nebyla úplně jednoduchá zkušenost. Jak na ni dnes s odstupem nahlížíte a je to kapitola, kterou byste raději nechala za sebou?

V souvislosti se stáží se často objevuje otázka, jestli bych do ní šla znovu. Ale já nejsem úplně člověk, který by žil v přítomnosti a zároveň ani ten, kdo žije minulostí. Žiju hodně v budoucnosti. Nemyslím si, že je něco, co bych zpětně chtěla udělat jinak. Díky všemu, co se stalo, jsem dnes tam, kde jsem. Takže to beru spíš jako součást celého balíčku.

Možná by bylo lepší některé věci prožívat jinak, neubližovat si jimi. V Paříži, kde jsem měla zmíněnou stáž u Balenciaga, mi například fakt nebylo dobře. Ale i tak bych nic z toho nevymazala. Zkušenosti jsou vždy dobré, snažím se je brát jako přínos. Dnes si například dokážu říct, že mám díky nim inovativnější přístup.

Pamatujete si moment, kdy jste si uvědomila, že móda pro vás už není finální destinací, ale spíš jen jedna kapitola, ze které se posouváte dál?

Vždycky jsem chtěla jít do módy. Začalo to už při výběru školy, kdy jsem měla docela jasnou představu o tom, kam chci směřovat. Móda pro mě byla ten svět, ve kterém jsem se chtěla pohybovat. Pak se ale věci vyvinuly jinak. Nedostala jsem se na školu, na kterou jsem chtěla, a nakonec jsem skončila na žurnalistice, k níž jsem neměla žádný vztah.

Postupně se ale moje směřování začalo přirozeně měnit. Díky novým zkušenostem a studiu jsem si začala postupně uvědomovat, že to, co mě baví a v čem se cítím dobře, může stejně dobře fungovat i v novinařině.

Mám pocit, že dnes už nejste člověk, který by slepě následoval trendy. Ale předpokládám, že na začátku to bylo jiné. Když jste byla mladší a snila o světě módy, měla jste někoho, komu jste se chtěla podobat nebo jehož kariéra vás fascinovala?

Když jsem byla mladší, hodně jsem se zaměřovala na estetické kvality než na ty intelektuální, což se ale časem změnilo. Když se mě někdo ptá na inspiraci, je to pro mě trochu těžké, protože jsem si v dospívání vytvořila vlastní idoly, hlavně mezi blogerkami a návrháři. Hodně mě baví třeba Brenda Hashtag.

View this post on Instagram

A post shared by brenda (@brendahashtag)

Práce reportérky v terénu je náročná. S pomalým životním stylem nejde dohromady

Když se dnes podíváme na vaši cestu, je vidět posun od módního prostředí ke zpravodajství. Jak vás tato zkušenost změnila jako člověka?

Mám pocit, že mi práce ve zpravodajství pomohla propojit věci, které mě zajímaly už dřív. Vždycky mě bavila móda nebo lifestyle, ale dnes je vnímám v širších souvislostech. Právě proto mě baví projekty jako Impakt, pořad o událostech, které mají dopad na život mladých lidí. Dají se v něm otevírat společenská témata skrze oblasti, které jsou mi blízké. I zdánlivě lifestylová témata totiž často vypovídají o tom, jak funguje společnost. Díky každodennímu kontaktu se zpravodajstvím mám navíc větší přehled o dění kolem sebe a dokážu události zasadit do širšího kontextu. Nemám tedy pocit, že bych něco opustila. Spíš se mi všechny moje zájmy přirozeně propojily.

^{Zdroj: Adéla Šponerová}

Působí to, že se přirozeně pohybujete mezi různými světy a směry. Je teď něco nového, co vás profesně láká, nebo projekt, do kterého byste se chtěla pustit?

Zpravodajství mě strašně baví. Mám ráda dynamické prostředí, rychlé tempo i pocit, že jsem v centru dění. Myslím si, že mi moje povaha i schopnosti pro tuto práci dobře sedí, zároveň si ale kladu otázku, jestli je takový rytmus dlouhodobě udržitelný. Práce reportérky v terénu je náročná na čas i flexibilitu a neumím si ji úplně představit skloubit s pomalejším životním stylem nebo rodinným životem, který bych jednou chtěla mít. Momentálně mi to vyhovuje a naplňuje mě to, ale umím si představit, že se budu věnovat spíše dlouhodobým projektům.

A na závěr. Co je něco, co už dnes nejste ochotná obětovat kvůli kariéře nebo profesnímu úspěchu?

To je vlastně vtipné, protože si občas připadám, jako bych už prošvihla svůj prime. Jsem hodně výkonnostně nastavený člověk a někdy mám pocit, že pracuji opravdu hodně a měla bych za tu snahu být víc odměněná. Často si dělám legraci s přítelem, že jsem vlastně pořád ve všem junior. Jsem velký perfekcionista a mám na sebe vysoké nároky. Nakládám si tak na sebe víc, než je potřeba a někdy nevím, kdy přestat. Pokud je ale něco, co už dnes kvůli kariéře obětovat nechci, pak je to zdraví, především to psychické. To už jsem jednou udělala během práce v módním prostředí a stálo mě to opravdu hodně.

_{Zdroje: Autorský článek}