Pouhé dva modely. I tak málo stačí na to, aby bylo jasné, že má člověk talent. Štěpán Zachar, student teprve druhého ročníku UMPRUM, zpracoval téma architektury neobvyklým způsobem. Zadání dostal v ateliéru, modely s názvem LUX ale předvedl i na pražském týdnu módy. Spolier: jsou ušité ze závěsů z Jysku. V rozhovoru se dozvíte, co stojí za pohybujícím se oděvem, nebo proč se vlastně rozhodl věnovat se módě.
Mohl bys popsat, co tě vedlo k tvojí poslední mini kolekci LUX?
Navazoval jsem na první semestr, kde vždy tvoříme bílý model, aby se ukázalo, jak na tom jsme střihově, konstrukčně i kreativně. Naším tématem byla architektura. Často ve své práci vycházím z konkrétního prvku. Chtěl jsem si vyzkoušet proplétání a abych to propojil se zadáním, inspirací mi bylo luxferové sklo typické svojí mřížkou. Ve druhém semestru mě zase lákaly třásně, protože mě hrozně baví jejich pohyb. A průnik s původním tématem vznikl z pozorování. Když slunce přechází přes luxferové sklo, hází do místnosti paprsky, které v mém případě ztvárňují ony třásně.



Zdroj: Štěpán Zachar
Tvoje práce obsahuje jen dva modely. Každý pracuje s třásněmi i s proplétáním trochu jinak. Z čeho jsi je ušil?
Ze závěsů do dveří z Jysku. K těm tmavým jsem se dostal jen tak, že byly v akci a stály 115 korun za metr (smích). Na jeden model jsem spotřeboval asi 22 metrů materiálu.
To zní jako hodně práce. Jak dlouho ti trvalo jejich zhotovení?
Pro vlastní dobro si to nepočítám. Myslím, že to vychází minimálně na 200 hodin na jedny šaty, a to počítám jen šití, bez zkoumání střihu a hledání tvaru. Bylo to šílené.
Když jsem šaty poprvé viděla, připomínaly mi tvorbu Bottega Veneta…
Bottegu sice miluju, ale nic jsem od této značky nekopíroval. Podobně třásňovité modely předvedli na přehlídce až v září a já šaty odevzdával už na konci jarního semestru. Takže je vlastně trochu vtipné, že obě kolekce vznikaly ve stejnou dobu.
V oděvu se schovává. Přestože ji často zpochybňuje, móda je jeho vášní
I když jsi měl s LUX velký úspěch, jsi teprve na začátku druhého ročníku. Cítíš na sobě určitý tlak?
Docela ano. Říkám si, co když se mi další věci nebudou tak líbit, co když se mi to tak moc nepovede. Na druhou stranu, když se zpětně dívám na svoji tvorbu, netvořím nic, čemu bych nevěřil. Představa, že bych došel na obhajobu klauzur s jednou nedodělanou botou nebo s něčím podobným je pro mě absolutně nereálná.



Zdroj: Štěpán Zachar, Sofiia Shakh
Proč ses vlastně rozhodl jít studovat oděvní design?
Měl jsem období, kdy jsem si nebyl jistý, jestli bych se chtěl oděvu věnovat, v posledním ročníku na střední. Studoval jsem oděvní průmyslovku v Holešovicích a měl jsem takovou existenční krizi. Přišlo mi, že je móda hrozně povrchní, nikdo mi za ni nezaplatí, a tak půjdu radši na ekonomku. Pak přišly nějaké zlomy v mém osobním životě a já se na měsíc zavřel do pokoje, udělal jsem portfolio na přijímačky a znovu jsem se do módy zamiloval. Pořád přemýšlím, co mají lidi na sobě a jak to vylepšit. Naplňuje mě to.
Co vyjadřuješ svým oblečením?
Mám rád velké plochy a když má oblečení nějakou tíhu. Rád se v oblečení schovávám. Sám nevím, z čeho to plyne.
Jaká je tvá první vzpomínka na módu?
Někdy na základce, když se nosili bucketheads, jsem se díval na tutorial na YouTube, jak se taková čepice dá ušít z Ikea tašky. Rozhodl jsem se to zkusit. Moc se mi to nepovedlo a nikdy jsem ho nenosil, ale rozhodl jsem se našít Ikea proužek z tašky na kalhoty, které jsem pak hodně nosil. Z dnešního pohledu je to docela kriminální, ale na dvanáctiletého kluka to docela ujde. Dalším důležitým momentem byla výstava Blanky Matragi, na kterou mě vzala máma. Formovali mě ale i filmy jako Ďábel nosí Pradu či Fantom opery.
Zdroje: Autorský text

