Když v roce 2006 vstoupil film Ďábel nosí Pradu do kin, okamžitě se stal víc než jen úspěšnou komedií z módního prostředí. Byl satirou o moci, ambici, ženské práci, elitářství i krutosti průmyslu, který prodává krásu a sám jí je posedlý. Publikum si zamilovalo ledový pohled Meryl Streep, nervózní energii Anne Hathaway i jedovatý humor Emily Blunt. V novém pokračování filmu však Ďábel nenosí Pradu, ale plastiku, smoothing filtr a postprodukční retuš.
Po vydání teaseru k pokračování snímku Ďábel nosí Pradu, jehož příběh inspirovala šéfredaktorka amerického časopisu Vogue, se rozpoutala silná společenská diskuze. Bohužel ne o filmu, ale o tom, jak je možné, že herečky nezestárly ani o den a vypadají jako digitálně vyleštěné verze sebe samých z roku 2006. Na sítích se opět debatuje, proč Hollywood bere stárnutí jako závadu a proč je věk u mužů součástí charakteru a u žen problém. Podobné otázky otevřely komentáře pod prvními záběry filmu, které připomínají, že továrna na sny stále funguje podle starých pravidel.
Zdroj: © 2026 20th Century Studios
Nejde přitom jen o individuální estetické zákroky. Taková kritika by byla příliš jednoduchá, a navíc nefér. Herečky jsou součástí systému, který od nich očekává věčnou vizuální konkurenceschopnost. Mnohem podstatnější, než kroky, k nimž samy přistoupily, je celkový obraz. Pleť bez textury, téměř neexistující póry, oči projasněné tak, jako by každý záběr vznikal pod beauty lampou a kontury jemně dotažené digitální rukou. K tomu barvy tak luxusně přesycené, že připomínají reklamní kampaň na parfém. Vše je krásné, ale nic není skutečné.
Hollywood si vypěstoval specifický vizuální jazyk. Představuje sterilní eleganci
Obraz Hollywoodu je měkký, hladký, bezpečný a drahý. Stíny jsou kontrolované, nedokonalosti odstraněné, městská realita vydezinfikovaná. V případě pokračování filmu, který kdysi těžil z pulzující energie módní redakce a chaotického života New Yorku, je to obzvlášť nápadné. Původní snímek měl strukturu. Ulice byly hlučné, kanceláře chladné, byty malé, taxíky špinavé, tempo vyčerpávající. Divák cítil, že svět časopisu Runway existuje vedle reality a vysává ji. Nový vizuál oproti tomu působí jako dokonale vyšperkovaný showroom.
Ďábel nosí Pradu je film o tyranii dokonalosti. O tom, jak módní průmysl určuje, co je žádoucí, kdo je dost štíhlý, mladý, disciplinovaný nebo krásný. Pokračování vypadá, jako by se těmto pravidlům samo podřídilo. Hollywood navíc dlouhodobě pracuje s dvojím metrem. Muži smějí stárnout veřejně. George Clooney může mít vrásky, protože je charismatický a Brad Pitt neschovává šediny, jelikož je ikonou. Ženy však hrají jinou hru. Jakmile se objeví známky stárnutí, začíná kolektivní pitva toho, co si nechaly předělat, proč vypadají starší, nebo naopak příliš mladě. Nic jako správná volba ale neexistuje.
Film připomíná, že se za 20 let změnila technologie. Mentalita Hollywoodu však zůstala stejná
Dnes už navíc není nutné spoléhat se jen na make-up a dobré světlo. Retuš, která kdysi patřila titulním stranám magazínů, se přesunula do audiovizuálního obsahu. Divák často ani neví, že se dívá na upravenou realitu a podvědomě přijímá, jak má vypadat žena po padesátce či šedesátce. Pokud populární filmy neukazují skutečné stárnutí, společnost ztrácí vizuální gramotnost. Normální obličej začínáme považovat za zanedbaný, mimické vrásky za selhání péče a povolenou kůži za osobní nedisciplinovanost. To je mimořádně toxické sdělení, zvlášť když přichází zabalené do nostalgie a humoru.
@thefilmforyou Then vs now. The faces of The Devil Wears Prada are back. Almost 20 years later, Meryl Streep, Anne Hathaway, Emily Blunt, and Stanley Tucci return as Miranda, Andy, Emily, and Nigel, stepping back into the fashionable streets of New York City and the offices of Runway Magazine for the long-awaited sequel to the 2006 phenomenon that defined a generation. The Devil Wears Prada 2 hits theaters May 1.
♬ original sound – The Film for You
Přitom by bylo mnohem zajímavější sledovat pravý opak. Nechat Mirandu Priestly zestárnout a její tvář nést zkušenost, únavu i sílu. Ukázat ji jako ženu, která neztratila moc s přibývajícími roky, ale proměnila ji. Vrátit se k postavě prostořeké Andy jako k profesionálce, která nepotřebuje porcelánovou pleť, aby působila úspěšně. Nabídnout Emily jako ženu, jejíž ostrost vychází ze zkušeností, ne z napnuté čelisti. To by bylo skutečně moderní pokračování. Film o tom, co se stane s ambiciózními ženami po dvaceti letech v systému, jenž je bere vážně jen tehdy, když vypadají bezchybně. Jaké kompromisy udělaly? Co je stálo přežít? Co ztratily a co získaly?
Největším tématem druhého filmu tak ještě před jeho uvedením do kin nebyla ani móda, ani proměna mediálního prostředí, kde tisk dostává na frak od digitálu, ale panický strach ze stárnutí. Hollywood nám znovu prodává fantazii, že stárnutí lze zastavit. Ďábel kdysi nosil Pradu, protože Prada symbolizovala moc. Dnes nosí mládí, protože právě v něm tkví síla, která hýbe celým světem.
Zdroj: Autorský článek
