Marina Abramović se v Kodani vrací k jednomu z nejstarších motivů evropské kultury. K tragickému konci ženských hrdinek. Ve své instalaci Seven Deaths vychází ze sedmi operních postav, které proslavila legendární pěvkyně Maria Callas, jejichž fiktivní osudy převádí do filmových obrazů. Umělkyně poslední momenty nesleduje z odstupu, ale znovu je prožívá vlastním tělem. Sedm smrtí tak nepůsobí jako efektní sled scén, ale jako návrat k opakujícímu se vzorci. Výstava tím otevírá otázku, proč se ženská tragédie tak často pojí s láskou.
Legendární umělkyně Marina Abramović zažívá v posledních měsících opravdu nečekaný moment viditelnosti. Zatímco pro umělecký svět představuje dlouhodobě etablované jméno, sociální sítě ji masivně přibližují i generaci, která její práci objevuje poprvé. Právě v této době uvádí v Kodani instalaci Seven Deaths, jež bude k vidění až do listopadu. Projekt vychází z operních rolí, které pěvkyně Maria Callas během své kariéry proměnila v kulturní archetypy, a převádí jejich tragické osudy do filmových obrazů. Každá scéna se opírá o konkrétní operu i árii. Výstava tak nerozvíjí jeden příběh, ale skládá několik variant téhož vzorce. Vztah, ztráta, konec.
Vlhko, opera a smrt na každém rohu. Marina Abramović opět míří pod kůži návštěvníků
Instalace s názvem Seven Deaths se odehrává v prostoru Cisternerne, bývalé vodní nádrži pod Kodaní, která zůstala téměř v původním stavu. Na zemi se drží mělká vrstva vody a návštěvník se v ní skutečně pohybuje, pomalu, opatrně, s každým krokem slyšitelným v prostoru. Tma není jen efektem, ale základní podmínkou, v níž se oči přizpůsobují světlu projekcí. Ty se objevují na stěnách kolem diváka a zároveň se odrážejí na hladině pod nohama. Neexistuje začátek ani konec výstavy, jednotlivé filmy hrají souběžně a člověk mezi nimi přechází podle vlastního tempa. Zvuk operních árií se šíří prostorem bez jasného zdroje a vrací se v ozvěnách, které obrazům dodávají hloubku.
V každé z filmových scén vystupuje samotná Marina Abramović, která přebírá role operních hrdinek. Nejde o přímé převyprávění děje, ale o zachycení momentu, ve kterém příběh končí. Tosca, postava z opery Giacoma Pucciniho, volí skok do prázdna po ztrátě milence. Madame Butterfly se rozhoduje pro sebevraždu poté, co ji opustí partner. Carmen umírá rukou muže, který se nedokáže ovládnout. Norma vstupuje do ohně jako vědomý akt. Legendární umělkyně jednotlivé situace nehraje realisticky, spíš je zpomaluje, rozkládá a soustředí se na okamžik rozhodnutí.
Zdroj: Frederiksberg Museum
Do těchto scén vstupuje charismatický herec Willem Dafoe, který se objevuje napříč jednotlivými filmy jako proměnlivá postava. Není jednou konkrétní rolí, ale spíš protějškem Abramović, někdy partnerem, jindy hrozbou, jindy přítomností, která jen sleduje. Jeho úloha nespočívá v příběhu samotném, ale v napětí mezi dvěma postavami. V každé scéně tak vytváří jiný typ vztahu, jenž směřuje ke stejnému bodu. Smrti.
Výstava Seven Deaths se postupně usazuje pod kůží. Hlas Marie Callas se rozléhá prostorem jako něco známého, téměř uklidňujícího, zatímco obrazy ukazují pravý opak. Právě tenhle kontrast z výstavy vytváří něco, o čem se běžné galerii může pouze zdát. Abramović nevypráví nové příběhy, bere ty, které už dávno známe, a nutí je znovu prožít bez bezpečného odstupu. V tom spočívá síla celé výstavy. Nejde o estetiku ani efekt, ale o moment, kdy si uvědomíte, jak blízko reálnému životu příběhy ve skutečnosti jsou. A přesně proto má smysl v blízké době vyrazit do Kodaně, čas máte jen do podzimu.
Zdroje: Autorský text
