To, co kdysi popisovalo domácí řemeslné dílny, poctivou práci a transparentnost dodavatelských řetězců dnes znamená téměř pravý opak. Označení Made in Italy po dlouhá léta vyvolávalo dojem jistoty. Drahého luxusu, jenž však stojí za to. Opakující se vyšetřování módních značek působících v Itálii ovšem napovídá, že zodpovědnost už dávno není synonymem oblíbené nálepky.
Luxusní móda se ze své podstaty staví proti fast fashion. Už z její samotné definice tak vyplývá, že bolestivé částky opouštějící naše účty utrácíme za kvalitu, jedinečnost a etiku. Jenže taková realita je už dávno minulostí. Příkladem je nálepka Made in Italy. Zatímco kdysi působila jako instantní záruka zodpovědné výroby, dnes představuje spíš relikt dávných dob, jenž nás nutí zpochybňovat, kde produkt vlastně vzniknul.
Made in Italy? Nálepka má s fast fashion víc společného, než si možná myslíte
To, že luxusní módní značky často zaměstnávají dodavatele, kteří nedodržují základní pracovní právo, není žádnou novinkou. V posledních letech však problematika získává mnohem větší pozornost. Například loni titulky médií ovládly zprávy o tom, že společnosti jako Tod’s, Valentino, Loro Piana, Dior nebo Giorgio Armani čelí kontrole kvůli jejich údajné nedbalosti při řádném auditu jejich dodavatelských řetězců.
Zdroj: Loro Piana, Tod’s
Například značka Loro Piana, známá kašmírovými svetry, dle italských soudů zadala výrobu některých produktů externí firmě provozované v Číně. Ta následně zadala práci dvěma společnostem, které však ve skutečnosti byly nelegální dílny na předměstí Milána. Italská policie v nich našla 10 pracovníků, z toho pět nelegálních migrantů, jež byli nuceni pracovat až 90 hodin týdně, a to často i jen za čtyři eura na hodinu.
Módní dům Loro Piana byl proto dle The Guardian kvůli údajnému vykořisťování pracovníků podřízen dvanáctiměsíční soudní správě. Podobný osud potkal také další proslulé luxusní značky. Koncem loňského roku předběžnému šetření čelila jména jako Prada, Versace, Gucci, Dolce & Gabbana, Ferragamo, Missoni, Givenchy Italia či Yves Saint Laurent Manifatture. Problémy ovšem s rokem 2025 zdaleka neskončily.
Zdroj: Unsplash | ilustrační obrázek
Dobrovolná certifikace nestačí. Odbory vyčkávají na nařízení Evropské unie
Téma totiž nedávno opět vynesla do popředí kontrola 11 značek, mezi něž patřil Chanel, Brunello Cucinelli, Etro či Goyard. Vyšetřovatelé po nich dle serveru WWD požadovali dokumenty týkající se správy a kontroly dodavatelských řetězců. Právě audity jsou to, co často stojí mezi nablýskaným pozlátkem luxusního světa a nehezkou realitou. Italské odbory proto usilují o jejich zpřísnění a celonárodní standardizaci.
Jenže výsledkem jejich tlaku je návrh, který jejich představám příliš neodpovídá. Vláda zvažuje přijetí dobrovolné certifikace hodnotící dodavatelské řetězce módních značek, jejímž cílem by byla legálnost a transparentnost v celém výrobním procesu. Její odpůrci ji však považují za zcela bezzubou a obávají se, že by sloužila spíše jako další štít luxusních společností. Jistou naději však představuje legislativa Evropské unie.
Například v roce 2027 by mělo začít platit Nařízení EU o zakázání výrobků z nucené práce, které ovlivní všechny úrovně dodavatelských řetězců. Zodpovědnost by však do rukou měli vzít rovněž samotní zákazníci. Měli by dát jasně najevo, že od luxusních značek očekávají to, co kdysi platilo jako samozřejmost. Tedy nejen kvalitní výrobek, ale rovněž férové pracovní podmínky, jež tradiční řemeslo dělají tím, čím je.
Zdroje: Autorský článek
