― Reklama ―

― Reklama ―

Přání cestovat ji dovedlo až k práci pro jedny z nejluxusnějších aerolinek na světě. Když Marika Mikušová po téměř pěti letech u Emirates skončila, její plán byl jasný. Své deníky proměnila v knihy a často neuvěřitelné zážitky v krátké příběhy na rychle rostoucím instagramovém profilu. Poodkrývá tak, co se děje za oponou světa letušek, který často není jen o nových dobrodružstvích, ale i těžkých životních zkouškách.

Zakládáte si na tom, že o svém povolání nic nezatajujete. Deníky o životě letušky jste si začala psát skoro okamžitě po nástupu. Co vás přimělo k tomu je sdílet?

Už po prvních pár dnech u Emirates jsem si řekla, že to bude síla. Začala jsem si vše sepisovat, protože jsem si to jednou chtěla vybavit. Říct si, panebože, tohle se fakt stalo. Někdy v době pandemie mě napadlo, proč lidem neukázat, jaká je práce letušky doopravdy, bez toho pozlátka. 

Na Instagramu sdílíte i fotky a nechybí ani ukázka vašeho zácviku u Emirates. Jaké první dojmy jste tehdy měla?

Na pohovor pro Emirates jsem nešla s tím, že bych chtěla být jednou z těch krásných upravených dam s červenou rtěnkou a vybraným vystupováním. Jediné, co jsem tenkrát chtěla, bylo cestovat. Tehdy mi kamarádka řekla, že Emirates dělají v Praze nábor. Až na pohovoru jsem ale pochopila vážnost situace a že se jedná o docela luxusní aerolinky.

Vše na mě dolehlo, když jsem letěla do Dubaje na výcvik. Pozorovala jsem své budoucí kolegy a říkala jsem si: „Tak tady chci pracovat.“ Až během zácviku jsem ovšem poznala, o čem ta práce doopravdy je. Že není jen o krásném vzhledu a servírování, ale také výcviku, tréninku evakuace a důsledné zdravotní průpravě. Tuhle stránku ale pasažéři bohužel nevidí. 

Co jste pro absolvenci zácviku, takzvané Training College, musela splnit?

Ze všeho nejdřív nás vzali na takový „beauty day“. Ohledně vzhledu totiž platí přísná pravidla. Dámy mohou mít ve vlasech na každé straně maximálně tři sponky. Síťka na drdol musela být decentní. A pokud měl někdo francouzský cop a byl dlouhý, musel být stočený. 

Samotný výcvik trval dva měsíce a skládal se z několika částí. Ta první se týkala technických záležitostí a tréninku na Boeing 777 a Airbus A380. Po každém dvoutýdenním úseku jsme měli zkoušky. Nechyběly pak ani ty praktické, kdy jsme trénovali v simulátoru, například nasazení masek při kouři nebo hledání „miminka“ mezi sedadly. Jindy jsme museli pomáhat pasažérovi, který si na záchodě zlomil nohu a u toho zpacifikovat hořící notebook. 

Jako další přišla na řadu první pomoc. Často vtipkuji, že jsem měla průpravu skoro jako zdravotní sestřička. Trénovali jsme dokonce i na porod nebo úmrtí. U nácviku servisu mi ale spadl kámen ze srdce, to už jsem si užívala. Na závěr nás vzali na luxusní večeři. Chtěli, abychom si sami vyzkoušeli perfektní servis a jaké to je, když nás někdo obsluhuje na vysoké úrovni. 

Zdroj: Marika Mikušová

Ten výcvik se někdy opakoval? Protože reakce na některé více specifické situace asi rychle zapomenete…

Každý rok jsme měli přezkušování, teoretické i praktické. Trvalo dva dny a já jsem ho nesnášela, neskutečně jsem u toho trpěla. Dostali jsme spoustu e-learning materiálů a otázky, na které jsme museli odpovědět, abychom byli připuštěni na praktický trénink. Jinak bychom nezískali licenci a nemohli další rok létat.

Jak jste se tedy na každý let připravovala? Měla jste nějaké osobní rituály?

Ráda bych řekla, že jsem měla nějaký mindfulness rituál, ale neměla. Už v okamžiku chystání jsem se totiž začala cítit úzkostně. Na předletovém briefingu jsme vždy dostávali bezpečnostní otázky, které se každé dva měsíce měnily, dohromady jich bylo asi 200. Kdybychom neodpověděli správně ani na potřetí, nemohli bychom do letadla. Před odletem jsem proto chodila do hlavní budovy, odkud nás autobus dovezl až k letadlu. Tam jsem si sedla do kavárny a pročítala otázky. To byl vlastně takový můj rituál.

Když se vám to nelíbí, odejděte. Pandemie přinesla toxickou atmosféru

Součástí předletových briefingů byly dle vás i trochu “klišé” proslovy usilující o podporu týmového ducha. Panovala mezi posádkou pospolitost, nebo rivalita?

Jelikož jsme ze všech koutů světa, ne vždy jsme si rozuměli. Ale rivalita u nás nepanovala. Povýšení nebylo závislé na tom, zda mezi sebou budeme bojovat. Možná tam byla nevraživost mezi business a ekonomickou třídou, když jsme toho měli hodně. Purser (vedoucí všech tříd) občas požádal holky z business třídy, aby nám pomohly. A jim se nechtělo. Naopak kolegové z první třídy byli úžasní, kolikrát se nudili, tak přišli pokecat, pomoct. 

Ještě musím dodat, že jedním z důvodů, proč jsem z aerolinek odešla, byla čím dál toxičtější atmosféra. Docházelo k nahlašování za různé poklesky, ale i nesmysly. Člověk měl strach, kdo ho zase nahlásí. Dodnes, když si pročítám náš Facebook, musím se zasmát, nic se nezměnilo. Házení si klacků pod nohy vzniklo v době pandemie, kdy nikdo nevěděl, kdy ho vyhodí. Aerolinky propouštely lidi, co měli velkou nemocnost nebo zápisy ve složce. 

Zdroj: Marika Mikušová

Máte pocit, že se konzervativní prostředí arabských aerolinek za roky vaší práce zhoršilo?

Je to tak. Kolegové se pořád bojí. Sama jsem si tím prošla, v noci jsem se probouzela s hrůzou, co se stane. Říkala jsem si, proboha, ať je dnešní let v pohodě, ať náhodou nějaký cestující neříká mému superviserovi, že jsem zapomněla donést vodu. 

Kritiku, o které dnes otevřeně mluvíte, jste měla s kým sdílet?

Pravidelně jsme si stěžovali po servisu. Ale když přišel nadřízený a my věděli, že je to pedant, co leze do zadku aerolinkám, stočili jsme konverzaci jinam. U aerolinek jsme se ale ozvat nemohli, byli bychom označeni za někoho, kdo si té práce neváží. Často nám říkali, že když se nám to nelíbí, máme odejít, protože v řadě za námi stojí desítky tisíc zájemců. Mlčeli jsme, protože jsme věděli, že je to pravda. Statisticky se k Emirates dostanou jen čtyři procenta uchazečů. 

Myslíte si, že se do budoucna něco změní? Ta korporátní kultura se dnes přeci jen posouvá…

Pravidla se naopak hodně zpřísnila. Když jsem lítala, měli jsme smlouvu na tři roky, poté se znovu obnovila. Ale teď to není jisté. Stačí, když jste třeba během dvou let 25 dní nemocní a už máte důvod k nervozitě. Myslím si, že tohle už se nezlepší. Aerolinky chtějí za posádku roboty. Někoho, kdo bude dělat to, co má, ale nedovolí si být nemocný. A to neříkám v nadsázce, sama jsem si tím prošla.  

Pamatuju si, když si mě manažerka pozvala na kobereček kvůli tomu, že jsem si dovolila být dvakrát za půlrok nemocná. Všimla si, že to bylo dvakrát na samý let, do saúdskoarabského města Džidda. To byly lety plné poutníků, kteří se nám občas vykáleli na podlahu, utřeli se do zdi nebo se vymočili do sedaček. Divila se, že jsem se hodila marod na let, který byl vždy třetí ze série nočních letů na otočku. Už mi na něj zkrátka nezbyly síly. 

Zdroj: Marika Mikušová

Rozporovala jsem jí, nemyslela jsem si, že zrovna  já bych tam měla sedět. Práce mě bavila, snažila jsem se, naplňovalo mě být tam pro lidi, dostávala jsem pochvaly. Ona mi ale řekla, že špatně snáším feedback a co dělám, když mi dá někdo negativní zpětnou vazbu na palubě. Úplně vážně jsem odpověděla, že to se mi nikdy nestalo. Nakonec mi ale stejně nezbylo nic jiného než spolknout zbytky hrdosti a bez většího odporování odejít. 

Jak přesně fungovalo hodnocení letušek?

Supervisor vypisoval dvě hodnocení za měsíc, brzy se z nich ale stala fraška. Protože znamenala časové zatížení, všem psali stejné nesmysly. Když někdo zaspal, strhlo se mu v přepočtu asi 1200 korun a dostal záznam, z něhož mohlo vzniknout verbální varování. Kdyby ten člověk provedl ještě něco, vysloužil by si písemné varování a poté vyhazov.

Hodně se dbalo na to, aby si crew nebrala nemocenskou. Je to ale paradox, pokud chtěli, abychom byli zdraví, měli nám poskytnout lékařské zázemí. Měli jsme sice firemní doktory, ale i kdybychom se k nim připlazili se zlomenou nohou, dali by nám nanejvýš Panadol. To není řečeno v nadsázce, byl to náš interní vtip. Doktory zajímalo jenom to, jestli jsme „fit to fly“ (způsobilí letu). 

Sexuální harašení bylo poměrně časté. Snažily jsme se být neviditelné

Jak fungovalo plánování letů a výběr pozic v letadle?

Pozice jsme dostali přidělené buď den předem, nebo na předletovém briefingu. Někdy se to bralo podle toho, kdo byl u aerolinek nejdéle, ten si mohl pozici vybrat první. Při letu zpět to bylo zase naopak. Pokud jde o lety, mohli jsme si každý měsíc zažádat o pět destinací. Nebylo ale jisté, že lety dostaneme. Bylo daných pět tříd a každý měsíc jsme vyšplhali o jednu výš. U té nejvyšší byla největší šance získat lety, jaké jsme chtěli. 

A co když jste některý z letů nechtěla?

Lety jsme si mohli vyměňovat na swapovacím portále. Ale i tam platila určitá pravidla. Bylo ale vhodné vědět, s kým na letu budete, abyste nenarazili. Pamatuju si na jednoho Rumuna, slizáka, co mi sáhl na zadek. Znovu jsem ho potkat nechtěla, to už bych mu asi ublížila. Nebo ho minimálně nahlásila. 

To byl kolega, nebo nadřízený? 

Byl to kolega z ekonomické třídy, se kterým jsem letěla do Jihoafrické republiky. Šli jsme tehdy ještě s kolegyní na túru, kde mi při společném focení sáhl na zadek a řekl mi: „Tak a teď s tím nemůžeš nic dělat, musíš se usmívat na fotku a dělat, že se nic neděje.“ Sledoval mě i do hotelového pokoje, musela jsem ho odstrčit a zabouchnout za sebou dveře. Sexuální harašení se u Emirates dělo poměrně často. Hodně to zkoušeli supervisoři, a to hlavně na nováčky, třeba jednadvacetileté letušky, které měly strach říct ne. Měla jsem to stejně, bála jsem se být i zdravě asertivní, že si něco vymyslí a bude problém. 

Zdroj: Marika Mikušová

Měla jste pocit, že nemůžete jít ani za svou manažerkou? 

Teoreticky ano, ale s kolegyněmi jsme usoudily, že pokud nejsme v hledáčku, je to pro nás lepší. Přestože bychom kolegu nahlásily, už bychom byly oběti, už by se o nás vědělo, mluvilo. Snažily jsme se být neviditelné.

A co odbory nebo HR oddělení…

Odbory byly nelegální, stejně jako stávky. Jednou za rok probíhala konference, na které jsme mohli přednést požadavky na změny. Jednou tam přišlo tolik zaměstnanců, že na ně nezbyla sedadla a museli stát venku. To už se ale vedení nelíbilo, zavánělo to stávkou. Příště už byla místa omezená. A HR oddělení fungovalo podobně jako naši doktoři.

Práce letušky vás rozhodně nešetřila. Po tom všem, doporučila byste někomu tohle povolání? 

Přesto, že píšu a mluvím o povolání letušky Emirates se sarkasmem, černým humorem a v nadsázce, nevylučuje se to s tím, že jsem to milovala. Myslím si, že je to jedinečná zkušenost, kterou jen tak ledajaké povolání nenabídne. Jednoznačně bych doporučila nenechat se semlít tréninkem, život letušky začíná až po něm. Až pak poznáte, jestli je ta práce pro vás, nebo ne. I kdybyste tam měli nakonec být jen pár měsíců. Protože i za ně ta zkušenost opravdu stojí. 

Zdroje: Autorský článek

Autor článku:
Kateřina Hlaváčková
Kateřina Hlaváčkováhttps://fashionup.cz/author/katerina-hlavackova/
Kateřina je šéfredaktorkou a editorkou FashionUP. Své články věnuje aktuálním zprávám, ale i bizarním TikTok trendům, které s nadhledem hodnotí. Baví ji analýza kostýmů populárních filmů nebo debaty nad tím, do čela jakého módního domu zamíří ikoničtí návrháři tentokrát. Do světa médií vkročila v 16 letech, kdy psala pro studentský magazín. Od té doby zkusila vše od psaní módních komentářů přes práci v newsroomu po překlad lidskoprávních reportů.

― Reklama ―

Rozhovor: Za posádku chtějí roboty. Svou práci jsem ale milovala, míní bývalá letuška Emirates

― Reklama ―

Přání cestovat ji dovedlo až k práci pro jedny z nejluxusnějších aerolinek na světě. Když Marika Mikušová po téměř pěti letech u Emirates skončila, její plán byl jasný. Své deníky proměnila v knihy a často neuvěřitelné zážitky v krátké příběhy na rychle rostoucím instagramovém profilu. Poodkrývá tak, co se děje za oponou světa letušek, který často není jen o nových dobrodružstvích, ale i těžkých životních zkouškách.

Zakládáte si na tom, že o svém povolání nic nezatajujete. Deníky o životě letušky jste si začala psát skoro okamžitě po nástupu. Co vás přimělo k tomu je sdílet?

Už po prvních pár dnech u Emirates jsem si řekla, že to bude síla. Začala jsem si vše sepisovat, protože jsem si to jednou chtěla vybavit. Říct si, panebože, tohle se fakt stalo. Někdy v době pandemie mě napadlo, proč lidem neukázat, jaká je práce letušky doopravdy, bez toho pozlátka. 

Na Instagramu sdílíte i fotky a nechybí ani ukázka vašeho zácviku u Emirates. Jaké první dojmy jste tehdy měla?

Na pohovor pro Emirates jsem nešla s tím, že bych chtěla být jednou z těch krásných upravených dam s červenou rtěnkou a vybraným vystupováním. Jediné, co jsem tenkrát chtěla, bylo cestovat. Tehdy mi kamarádka řekla, že Emirates dělají v Praze nábor. Až na pohovoru jsem ale pochopila vážnost situace a že se jedná o docela luxusní aerolinky.

Vše na mě dolehlo, když jsem letěla do Dubaje na výcvik. Pozorovala jsem své budoucí kolegy a říkala jsem si: „Tak tady chci pracovat.“ Až během zácviku jsem ovšem poznala, o čem ta práce doopravdy je. Že není jen o krásném vzhledu a servírování, ale také výcviku, tréninku evakuace a důsledné zdravotní průpravě. Tuhle stránku ale pasažéři bohužel nevidí. 

Co jste pro absolvenci zácviku, takzvané Training College, musela splnit?

Ze všeho nejdřív nás vzali na takový „beauty day“. Ohledně vzhledu totiž platí přísná pravidla. Dámy mohou mít ve vlasech na každé straně maximálně tři sponky. Síťka na drdol musela být decentní. A pokud měl někdo francouzský cop a byl dlouhý, musel být stočený. 

Samotný výcvik trval dva měsíce a skládal se z několika částí. Ta první se týkala technických záležitostí a tréninku na Boeing 777 a Airbus A380. Po každém dvoutýdenním úseku jsme měli zkoušky. Nechyběly pak ani ty praktické, kdy jsme trénovali v simulátoru, například nasazení masek při kouři nebo hledání „miminka“ mezi sedadly. Jindy jsme museli pomáhat pasažérovi, který si na záchodě zlomil nohu a u toho zpacifikovat hořící notebook. 

Jako další přišla na řadu první pomoc. Často vtipkuji, že jsem měla průpravu skoro jako zdravotní sestřička. Trénovali jsme dokonce i na porod nebo úmrtí. U nácviku servisu mi ale spadl kámen ze srdce, to už jsem si užívala. Na závěr nás vzali na luxusní večeři. Chtěli, abychom si sami vyzkoušeli perfektní servis a jaké to je, když nás někdo obsluhuje na vysoké úrovni. 

Zdroj: Marika Mikušová

Ten výcvik se někdy opakoval? Protože reakce na některé více specifické situace asi rychle zapomenete…

Každý rok jsme měli přezkušování, teoretické i praktické. Trvalo dva dny a já jsem ho nesnášela, neskutečně jsem u toho trpěla. Dostali jsme spoustu e-learning materiálů a otázky, na které jsme museli odpovědět, abychom byli připuštěni na praktický trénink. Jinak bychom nezískali licenci a nemohli další rok létat.

Jak jste se tedy na každý let připravovala? Měla jste nějaké osobní rituály?

Ráda bych řekla, že jsem měla nějaký mindfulness rituál, ale neměla. Už v okamžiku chystání jsem se totiž začala cítit úzkostně. Na předletovém briefingu jsme vždy dostávali bezpečnostní otázky, které se každé dva měsíce měnily, dohromady jich bylo asi 200. Kdybychom neodpověděli správně ani na potřetí, nemohli bychom do letadla. Před odletem jsem proto chodila do hlavní budovy, odkud nás autobus dovezl až k letadlu. Tam jsem si sedla do kavárny a pročítala otázky. To byl vlastně takový můj rituál.

Když se vám to nelíbí, odejděte. Pandemie přinesla toxickou atmosféru

Součástí předletových briefingů byly dle vás i trochu “klišé” proslovy usilující o podporu týmového ducha. Panovala mezi posádkou pospolitost, nebo rivalita?

Jelikož jsme ze všech koutů světa, ne vždy jsme si rozuměli. Ale rivalita u nás nepanovala. Povýšení nebylo závislé na tom, zda mezi sebou budeme bojovat. Možná tam byla nevraživost mezi business a ekonomickou třídou, když jsme toho měli hodně. Purser (vedoucí všech tříd) občas požádal holky z business třídy, aby nám pomohly. A jim se nechtělo. Naopak kolegové z první třídy byli úžasní, kolikrát se nudili, tak přišli pokecat, pomoct. 

Ještě musím dodat, že jedním z důvodů, proč jsem z aerolinek odešla, byla čím dál toxičtější atmosféra. Docházelo k nahlašování za různé poklesky, ale i nesmysly. Člověk měl strach, kdo ho zase nahlásí. Dodnes, když si pročítám náš Facebook, musím se zasmát, nic se nezměnilo. Házení si klacků pod nohy vzniklo v době pandemie, kdy nikdo nevěděl, kdy ho vyhodí. Aerolinky propouštely lidi, co měli velkou nemocnost nebo zápisy ve složce. 

Zdroj: Marika Mikušová

Máte pocit, že se konzervativní prostředí arabských aerolinek za roky vaší práce zhoršilo?

Je to tak. Kolegové se pořád bojí. Sama jsem si tím prošla, v noci jsem se probouzela s hrůzou, co se stane. Říkala jsem si, proboha, ať je dnešní let v pohodě, ať náhodou nějaký cestující neříká mému superviserovi, že jsem zapomněla donést vodu. 

Kritiku, o které dnes otevřeně mluvíte, jste měla s kým sdílet?

Pravidelně jsme si stěžovali po servisu. Ale když přišel nadřízený a my věděli, že je to pedant, co leze do zadku aerolinkám, stočili jsme konverzaci jinam. U aerolinek jsme se ale ozvat nemohli, byli bychom označeni za někoho, kdo si té práce neváží. Často nám říkali, že když se nám to nelíbí, máme odejít, protože v řadě za námi stojí desítky tisíc zájemců. Mlčeli jsme, protože jsme věděli, že je to pravda. Statisticky se k Emirates dostanou jen čtyři procenta uchazečů. 

Myslíte si, že se do budoucna něco změní? Ta korporátní kultura se dnes přeci jen posouvá…

Pravidla se naopak hodně zpřísnila. Když jsem lítala, měli jsme smlouvu na tři roky, poté se znovu obnovila. Ale teď to není jisté. Stačí, když jste třeba během dvou let 25 dní nemocní a už máte důvod k nervozitě. Myslím si, že tohle už se nezlepší. Aerolinky chtějí za posádku roboty. Někoho, kdo bude dělat to, co má, ale nedovolí si být nemocný. A to neříkám v nadsázce, sama jsem si tím prošla.  

Pamatuju si, když si mě manažerka pozvala na kobereček kvůli tomu, že jsem si dovolila být dvakrát za půlrok nemocná. Všimla si, že to bylo dvakrát na samý let, do saúdskoarabského města Džidda. To byly lety plné poutníků, kteří se nám občas vykáleli na podlahu, utřeli se do zdi nebo se vymočili do sedaček. Divila se, že jsem se hodila marod na let, který byl vždy třetí ze série nočních letů na otočku. Už mi na něj zkrátka nezbyly síly. 

Zdroj: Marika Mikušová

Rozporovala jsem jí, nemyslela jsem si, že zrovna  já bych tam měla sedět. Práce mě bavila, snažila jsem se, naplňovalo mě být tam pro lidi, dostávala jsem pochvaly. Ona mi ale řekla, že špatně snáším feedback a co dělám, když mi dá někdo negativní zpětnou vazbu na palubě. Úplně vážně jsem odpověděla, že to se mi nikdy nestalo. Nakonec mi ale stejně nezbylo nic jiného než spolknout zbytky hrdosti a bez většího odporování odejít. 

Jak přesně fungovalo hodnocení letušek?

Supervisor vypisoval dvě hodnocení za měsíc, brzy se z nich ale stala fraška. Protože znamenala časové zatížení, všem psali stejné nesmysly. Když někdo zaspal, strhlo se mu v přepočtu asi 1200 korun a dostal záznam, z něhož mohlo vzniknout verbální varování. Kdyby ten člověk provedl ještě něco, vysloužil by si písemné varování a poté vyhazov.

Hodně se dbalo na to, aby si crew nebrala nemocenskou. Je to ale paradox, pokud chtěli, abychom byli zdraví, měli nám poskytnout lékařské zázemí. Měli jsme sice firemní doktory, ale i kdybychom se k nim připlazili se zlomenou nohou, dali by nám nanejvýš Panadol. To není řečeno v nadsázce, byl to náš interní vtip. Doktory zajímalo jenom to, jestli jsme „fit to fly“ (způsobilí letu). 

Sexuální harašení bylo poměrně časté. Snažily jsme se být neviditelné

Jak fungovalo plánování letů a výběr pozic v letadle?

Pozice jsme dostali přidělené buď den předem, nebo na předletovém briefingu. Někdy se to bralo podle toho, kdo byl u aerolinek nejdéle, ten si mohl pozici vybrat první. Při letu zpět to bylo zase naopak. Pokud jde o lety, mohli jsme si každý měsíc zažádat o pět destinací. Nebylo ale jisté, že lety dostaneme. Bylo daných pět tříd a každý měsíc jsme vyšplhali o jednu výš. U té nejvyšší byla největší šance získat lety, jaké jsme chtěli. 

A co když jste některý z letů nechtěla?

Lety jsme si mohli vyměňovat na swapovacím portále. Ale i tam platila určitá pravidla. Bylo ale vhodné vědět, s kým na letu budete, abyste nenarazili. Pamatuju si na jednoho Rumuna, slizáka, co mi sáhl na zadek. Znovu jsem ho potkat nechtěla, to už bych mu asi ublížila. Nebo ho minimálně nahlásila. 

To byl kolega, nebo nadřízený? 

Byl to kolega z ekonomické třídy, se kterým jsem letěla do Jihoafrické republiky. Šli jsme tehdy ještě s kolegyní na túru, kde mi při společném focení sáhl na zadek a řekl mi: „Tak a teď s tím nemůžeš nic dělat, musíš se usmívat na fotku a dělat, že se nic neděje.“ Sledoval mě i do hotelového pokoje, musela jsem ho odstrčit a zabouchnout za sebou dveře. Sexuální harašení se u Emirates dělo poměrně často. Hodně to zkoušeli supervisoři, a to hlavně na nováčky, třeba jednadvacetileté letušky, které měly strach říct ne. Měla jsem to stejně, bála jsem se být i zdravě asertivní, že si něco vymyslí a bude problém. 

Zdroj: Marika Mikušová

Měla jste pocit, že nemůžete jít ani za svou manažerkou? 

Teoreticky ano, ale s kolegyněmi jsme usoudily, že pokud nejsme v hledáčku, je to pro nás lepší. Přestože bychom kolegu nahlásily, už bychom byly oběti, už by se o nás vědělo, mluvilo. Snažily jsme se být neviditelné.

A co odbory nebo HR oddělení…

Odbory byly nelegální, stejně jako stávky. Jednou za rok probíhala konference, na které jsme mohli přednést požadavky na změny. Jednou tam přišlo tolik zaměstnanců, že na ně nezbyla sedadla a museli stát venku. To už se ale vedení nelíbilo, zavánělo to stávkou. Příště už byla místa omezená. A HR oddělení fungovalo podobně jako naši doktoři.

Práce letušky vás rozhodně nešetřila. Po tom všem, doporučila byste někomu tohle povolání? 

Přesto, že píšu a mluvím o povolání letušky Emirates se sarkasmem, černým humorem a v nadsázce, nevylučuje se to s tím, že jsem to milovala. Myslím si, že je to jedinečná zkušenost, kterou jen tak ledajaké povolání nenabídne. Jednoznačně bych doporučila nenechat se semlít tréninkem, život letušky začíná až po něm. Až pak poznáte, jestli je ta práce pro vás, nebo ne. I kdybyste tam měli nakonec být jen pár měsíců. Protože i za ně ta zkušenost opravdu stojí. 

Zdroje: Autorský článek

― Reklama ―

Teniskové balerínky a šátek kolem pasu. Tyhle trendy přenecháme TikToku

Móda je dnes rychlejší než kdy dřív. Trend vznikne na TikToku, během týdne se objeví na Instagramu, o měsíc později jej začnou prodávat fast fashion řetězce a za další dva skončí v koši. Mikrotrendy jsou nejrychleji stárnoucí kategorií současné módy. Na sociálních sítích fungují skvěle, ale v reálu často nepřežijí ani jednu sezonu. Vybrali jsme proto čtyři výstřelky, které letos nosit nebudeme.

Mezi lesem a mořem. Obytný komplex The Veil ožívá v citlivém terénu Dhërmi

V horské pobřežní krajině na jihu Albánie vzniká nový obytný komplex od studia Bofill Taller de Arquitectura. Stavba s názvem The Veil reaguje na mimořádně citlivé prostředí. Projekt, poprvé představený v roce 2024, se tak odlišuje od běžných stavebních záměrů. Místo výrazné městské architektury pracuje s mořem a krajinou plnou lesů, skal a strmých svahů.

Fendi konečně doma. Maria Grazia Chiuri chystá rituál nejvyšší módy v Římě

Když se řekne Fendi a Řím, mluvíme o milostném vztahu, který nepotřebuje žádné vysvětlování. Oznámení, že debutová haute couture show návrhářky Marie Grazie Chiuri pro italský módní dům proběhne 9. července právě ve Věčném městě, rezonuje s odstupem několika týdnů od zveřejnění čím dál silněji. Zatímco většina módního světa už zprávu o lokaci a datu „odkšrtla“ jako jasnou věc, pod povrchem probublává událost s extrémním emocionálním přesahem. Nejde totiž jen o další termín v kalendáři haute couture přehlídek. Jde o rituální návrat římské rodačky, která po dekádách dobývání Paříže přichází převzít trůn, na kterém dnes nemůže sedět nikdo jiný než ona.

Jde to i bez glow-upu. Seriál The Other Bennet Sister sází na autenticitu

Historické seriály nabraly v posledních letech na popularitě. Určují trendy, inspirují beauty estetiku i způsob, jakým si představujeme minulost. Jen málokteré období proto popkultura využívá tak intenzivně jako britské regentství. Letos na jaře vyšel na BBC 1 seriál inspirovaný Jane Austen s názvem The Other Bennet Sister. Oproti populárnímu seriálu Bridgetonovi je přesně tím, co dnešní divák chce. Historická přesnost kostýmů je ve srovnání s akrylovými nehty a kouřovými stíny autentickým kusem reality.

Chalamet out, Elordi in. Výměna u Chanel připomíná, že luxus kryje kultuře záda

Výměna hlavní tváře vůně Bleu de Chanel letos na jaře symbolizuje křehkost podobných partnerství i váhu, kterou s sebou podobná funkce nese. Timothee Chalameta po pouhých třech letech vyměnil herec Jacob Elordi. Třeba si z toho herec odnese ponaučení a příště si dvakrát rozmyslí, než začne veřejně hanit nejstarší umělecké směry jako je balet a opera, které značka, již zastupuje, dlouhodobě finančně podporuje.

Burberry rozhýbal módní scénu. Představil svou první activewear kolekci

Posilovna, či přehlídkové molo? Mezi těmito světy už nemusí být rozdíl. Módní dům Burberry odhalil svou první activewear kolekci. Svůj inovativní přístup k vysoké módě a outerwear přetvořil do moderního šatníku, který zaboduje na józe, nedělní procházce i výkonnostním tréninku. V souladu s tradicí britské značky mu nechybí ikonický kostkovaný vzor ani klasické logo rytíře.

Maximalismus, nebo pozdní kapitalismus? Módní trend balancuje na hraně etiky

Kabelka obsypaná přívěsky, šperky zdobící vše od prstů po ponožky nebo několik přes sebe navrstvených pásků. To je jen drobný útržek z trendy maximalismu, který v posledních sezónách dominuje módní scéně. S sebou přitom přináší nejen víc doplňků, ale také víc spotřeby. Definice „více je více“ tak nabývá zcela nových rozměrů. Vyvstává proto otázka, kde končí populární estetika a začíná neetický přístup inherentní pro pozdní kapitalismus.

Sedm smrtí, jeden vzorec. Marina Abramović proměňuje Kodaň v emoční labyrint

Marina Abramović se v Kodani vrací k jednomu z nejstarších motivů evropské kultury. K tragickému konci ženských hrdinek. Ve své instalaci Seven Deaths vychází ze sedmi operních postav, které proslavila legendární pěvkyně Maria Callas, jejichž fiktivní osudy převádí do filmových obrazů. Umělkyně poslední momenty nesleduje z odstupu, ale znovu je prožívá vlastním tělem. Sedm smrtí tak nepůsobí jako efektní sled scén, ale jako návrat k opakujícímu se vzorci. Výstava tím otevírá otázku, proč se ženská tragédie tak často pojí s láskou.

Každý může být legendou. Adidas vydal hvězdnou kampaň k FIFA World Cup

Nezáleží na tom, zda hrajete na zahradě, v zablácených ulicích nebo na tom největším stadionu světa. V srdci fotbalu totiž neleží jen touha po výhře, ale především radost ze hry. Každý, kdo zásadu pochopí, má šanci stát se legendou. V nové kampani, doplněné o krátký snímek, to připomíná Adidas, který spolu se světovými hvězdami vítá rychle se blížící FIFA World Cup.

Met Gala v éře miliardářů. Jak se z největší módní akce stala politická událost

Met Gala bývalo večerem, který představoval exkluzivitu, jedinečnost a zdánlivě nedotknutelný svět módy. Letos se ale ukazuje, že ani nejprestižnější módní noc není imunní vůči změnám společenské nálady. V okamžiku, kdy se jedním z hlavních sponzorů stal miliardář Jeff Bezos, se z ikonických schodů před Metropolitním muzeem umění stal spíše boj mezi kapitálem, kulturou a veřejností než přehlídka toho nejlepšího, co umí móda nabídnout.

Kylie Jenner oživuje Khy. Comeback roku, nebo přeceňovaný hype?

Kylie Jenner založila značku Khy v roce 2023. Po velkém boomu s latexovými šaty a mini blůzkami přišel útlum. Letos v dubnu na hudebním festivale Coachella však influencerka naznačila, že značku čeká rebrand. Kvalitní materiály a zajímavé střihy či neotřelé barevné kombinace ale v nové kolekci nenajdete. Khy 2.0 připomíná spíše Shein za 300 dolarů. Je tak dalším důkazem, že některé celebrity značky opravdu nepotřebují.

Rádoby dokonalost končí. Victoria’s Secret sází ke Dni matek na autenticitu

Victoria’s Secret přepisuje způsob, jakým komunikuje Den matek. Nová kampaň Modeled After Mom opouští svět idealizované krásy a zaměřuje se na autentické momenty. Představuje Adrianu Limu, Elsu Hosk a Jasmine Tookes, tentokrát ale ne v pozici modelek. Fotografie je zachycují po boku jejich dětí a ukazují je v přirozené roli matek s důrazem na rodinu i opravdovost.

Svatby v područí individuality. Nový Pinterest report hlásí ústup tradice

Univerzální ceremonie nahrazují jazzové kluby, bohaté kytice střídají neobvyklá aranžmá a dlouhé závoje pokořují statement klobouky. Tradiční svatby ustupují do pozadí alternativním volbám, v jejichž středu dřímá nezkrotná individualita. Prozradil to nejnovější report platformy Pinterest. Zdá se, že její uživatelé netouží po konvenci, ale oslavě osobního, jedinečného stylu.

Certifikát bez významu. PETA odhalila týrání zvířat na etické farmě spojené s H&M

Ani oficiální certifikace není zárukou, že váš svetr nemaskuje kruté zacházení. Připomněl to nový report organizace PETA, který odhalil týrání zvířat na etické farmě v Jihoafrické republice. Její vlnu má přitom využívat i fast fashion gigant H&M. Není to přitom poprvé, co módní řetězec čelí podobným obviněním. Ohledně situace v současnosti provádí vlastní investigaci.

Móda v kostce: Birkenstock vydal lak na nehty a Dioriviera startuje léto

Německá značka Birkenstock vkročila do nové kategorie. Uvedla laky na nehty, jež mají ladit s jejími ikonickými pantofli. Dior pro změnu odhalil první Dioriviera kolekci z dílny Jonathana Anderson. Boggi Milano slaví letošní FIFA World Cup a Crocs láká na již pátou spolupráci se Simone Rocha. Diesel při příletosti jarní kampaně zahalil svůj denim do královského hávu.

Sbohem módní pohádko. Ďábel nosí Pradu 2 reflektuje novou digitální éru

Tým FashionUp dostal příležitost zúčastnit se exkluzivní předpremiéry Ďábel nosí Pradu 2, na kterou se čekalo téměř 20 let. Návrat do světa Runway přináší přesně tu nostalgii, kterou by divák čekal, ale i překvapivě současný pohled na to, jak se módní a mediální prostředí proměnilo. Nejde jen o návrat známých postav a ikonických momentů, ale také o příběh, jenž reflektuje dnešní realitu. Tohle jsou naše první dojmy z filmu, o kterém se bude mluvit ještě dlouho.

― Reklama ―

― Reklama ―