Jedním z mých oblíbených období je zhruba polovina každého měsíce, kdy se mi na instagramovém feedu začínají objevovat čerstvě odhalené obálky módních magazínů na nadcházející měsíc. Pokaždé si vyberu pomyslného favorita. Obvykle vítězí originální kreativní koncept a vizuály, které zaujmou na první pohled. Každému, kdo má podobný rituál, jistě neuniklo, že hned několik obálek vlivných módních publikací v říjnu vypadalo, lidově řečeno, jako přes kopírák. Důvod je prostý. Všechny nafotil Szilveszter Makó. Kdo je fotograf, jehož tvorba ovládla módní titulní stránky, a proč se o něm najednou tolik mluví?
Kouzla bez Photoshopu. Fotograf Szilveszter Makó dává přednost ruční práci
Maďarský fotograf Szilveszter Makó má za sebou pravděpodobně nejúspěšnější období své dosavadní kariéry. Od začátku roku mu před objektivem pózovaly osobnosti jako Bad Bunny, Rihanna, Olivia Rodrigo nebo Sandra Bullock. Jeho kreativní vize se však začala formovat dávno před fotografováním áčkových celebrit. Folklorní motivy, absurdní výjevy i surrealistická atmosféra snímků mají kořeny v dětství stráveném v městečku Lillafüred i v jeho netradičním vzdělávání. Výsledné fotografie proto nepůsobí jako pouhé portréty, ale spíše jako inscenované výjevy s vlastním příběhem.
Zdroj: ABODI Transylvania
Osobitou podobu jeho fotografiím dodává především unikátní technika, díky níž Makóův svět vzniká téměř výhradně postaru. Při práci využívá ručně vyráběná dioramata, při jejichž tvorbě sahá převážně po recyklovaných materiálech. Překvapivá je také skutečnost, že výsledné portréty nevznikají za pomocí sofistikovaného studiového osvětlení. Podle Makóa je blesk jeho největším nepřítelem, a proto se snaží pracovat výhradně s přirozeným světlem. Sám však připouští, že počasí bohužel ovládat nedokáže.
Déjà vu na titulní straně. Jeden fotograf, hned několik módních obálek
V říjnu se Makóovy fotografie objevily hned na několika obálkách prestižních módních magazínů. Pro italskou a americkou edici Vogue nafotil zpěvačku Alicii Keys a herečku Jennu Ortega. Jeho služeb využila i přímá konkurence. Americké vydání ELLE představilo na obálce herečku Hunter Schafer, zatímco britský Harper’s Bazaar vsadil na Emmu Corrin. Tím však seznam nekončí. Stejnou volbu učinil i WSJ. Magazine s modelkou Gigi Hadid, která navíc pózovala ve stejné Balenciaga róbě jako Jenna Ortega.
Podobnost titulních stran vyvolala diskusi převážně na sociálních sítích, kde část publika začala dávat najevo přesycení fotografovou všudypřítomnou estetikou. Tématu se chopil rovněž instagramový profil Diet Prada, který umělci poskytl prostor reagovat na kritiku. Makó v něm upozornil především na rozdíl mezi tempem uměleckého vývoje a rychlostí, s jakou dnes publikum konzumuje nejen digitální obsah. Jeho slova přitom vystihují jeden z paradoxů současné vizuální kultury. Charakteristický autorský rukopis, zpočátku oceňovaný pro svou originalitu, se po dosažení masové popularity může během krátké doby stát něčím, co publikum považuje za okoukané.
Namísto polemizování nad opakováním Makóova vizuálního stylu bychom se ovšem měli zamyslet nad tím, proč se jeho výrazná estetika v tak krátké době objevila na titulních stranách hned několika magazínů. A také nad tím, co tato skutečnost vypovídá o formování kolektivního vkusu. Zatímco módní magazíny kdysi fungovaly jako pomyslný kulturní kompas, dnes se zdá, že se čím dál častěji nechávají vést tím, co funguje na sociálních sítích. O tom, jaká estetika získá pozornost, tak stále výrazněji rozhodují algoritmy, lajky a dosahy. Celá kauza nás proto přivádí k jedné z odvěkých otázek módního průmyslu. Formuje se společenský vkus zdola, nebo shora?
Zdroje: The Business of Fashion, WePresent, The New York Times
