Začínající návrhář Jeremiáš Fürst stojí za kolekcí Dressed To Dream, kterou letos představil na Budapešťském fashion weeku. Jeho tvorba stojí na pomezí klasické pánské krejčoviny a subtilního snění. Zkoumá, jak může muž vypadat, když odloží zbroj a dovolí si být jemný, klidný a přirozený. V rozhovoru mluví designér o nové mužské identitě, rivalitě na české scéně i o tom, proč je návratnost v módě často jen iluzí.
Co se skrývá za kolekcí Dressed To Dream?
Kolekce Dressed to Dream vznikla z pozorování každodenních situací, v nichž muži působí přirozeně a bez obrany. Jsou to momenty, kdy stojí na zastávce, sledují obraz v galerii, nesou květiny nebo jen mlčky čekají. V těch chvílích mizí póza a zůstává osobnost. Právě ta jemnost, která se běžně v pánské módě potlačuje, mě fascinuje. V návrzích se proto odráží kombinace klidné energie a lehce snového dojmu. Proto název „Oblečený pro snění“. Každý model vznikal s ohledem na osobnost nositele, někdy dokonce přímo pro konkrétního muže, který mě inspiroval. Ale to si nechám pro sebe.
Zdroj: BCEFW
A proč jsi s ní zamířil právě do Budapešti?
Chtěl jsem svou tvorbu posunout mimo český kontext. Na tamním fashion weeku se potkávají mladí návrháři z celé Evropy a míří tam i věhlasná zahraniční média. Zároveň to byla příležitost otestovat, jak mé návrhy fungují v jiném prostředí. Šlo o zkušenost, která mi dala sebevědomí a jiný pohled na vlastní práci. Navíc se tam oproti českému rybníčku objevuje více potenciálních investorů či zákazníků. Jinými slovy, návštěvníci se nechodí pouze dívat.
Co tě na atmosféře tamního fashion weeku nejvíce překvapilo?
Mile mě překvapila profesionalita produkce. Harmonogram fungoval přesně a každý věděl, co má dělat, což nebývá samozřejmost. Jako designér jsem měl dost času na přípravu a zkoušky, a to je v módě vzácné. Na druhou stranu mě mrzelo, že jsem si nemohl vybrat hudbu, prostor ani část modelů. To jsou přitom věci, které mají na výsledný dojem obrovský vliv. Přesto to byla výborná zkušenost, díky které jsem si uvědomil, jak důležité je přizpůsobit se cizímu systému a přitom neztratit vlastní rukopis.
Zdroj: BCEFW
Jaké to bylo stát vedle návrhářů z okolních zemí? Cítil jsi spíš sounáležitost, nebo soutěžní napětí?
Upřímně řečeno, napětí jsem necítil. Kolekce ostatních návrhářů byly dost odlišné. Často působily výrazněji, troufám si říct až poměrně „východně“. Moje estetika je spíš minimalistická, a právě v té jednoduchosti nacházím sílu. Na přehlídce jsem si uvědomil, že i v rámci střední Evropy může působit mužnost úplně jinak. Byl jsem s návrhy spokojený a cítil jsem, že si držím vlastní linii. Takže jsem necítil ani sounáležitost, ani jakékoliv napětí. Jak se říká, jel jsem si to svoje.
V kolekci Dressed To Dream hraje hlavní roli mužská identita. V mém pojetí není o síle ani dominanci
Dressed to Dream pracuje s představou nové podoby mužnosti. Co pro tebe znamená?
Mužnost v mém pojetí není o síle ani o dominanci. Je o vnitřní jistotě, tichu a schopnosti projevit zranitelnost. Kolekce vychází z tradičních střihů pánského oděvu, ale zbavuje je tvrdosti, kterou často spojujeme s nesmyslným pojmem „být chlap“. Nejde o femininní obrat, ale o zralost. O muže, který je sám sebou a nepotřebuje dokazovat, že je muž. Věřím, že právě tahle rovnováha mezi klidem a sebevědomím definuje novou podobu mužské identity.
Vidíš rozdíl mezi tím, jak o mužnosti přemýšlí české a maďarské publikum?
Popravdě ne. Všichni řešíme podobné věci. Jen to každý filtruje přes jiný kulturní rámec. Mužnost už není téma, které by se dalo měřit podle geografických hranic. Spíš jde o osobní vztah každého muže k sobě samému. Nicméně, určitě jsem zpozoroval, že je pro střední Evropu moje tvorba více experimentální. Ve finále mi ale český muž přijde módně vyspělejší než ten maďarský.
Zdroj: Rozálie Růžičková
Jsou tedy čeští muži podle tebe otevřenější módě zbavené zažitých zvyklostí?
Rozhodně ano. Vidím to i kolem sebe. Už to není jen o mikině a tričku. Muži si dovolují víc přemýšlet o detailech, střihu, materiálu. Přestávají se bát, že když vypadají jinak, vypráví to něco o jejich sexuální identitě. A to je skvělé.
Pánská móda je přitom často označovaná za „bezpečné pole“. Kdy sis naposledy řekl, že riskuješ až moc?
Asi nikdy. Česká scéna je dnes mnohem otevřenější, než bývala. Dřív by některé mé střihy nebo styling působily odvážně, dnes už je to více přirozené. Risk samotný vnímám spíš jako nutnost. Pokud nevybočíš, nikdo si tě nezapamatuje. Ale risk musí mít smysl, ne být jen efektní. Mnoho začínajících designérů má problém s tím, že se za každou cenu snaží vymyslet něco nového. To ne vždy funguje. Já se snažím vzít to, co už existuje a překlopit to do své verze a rukopisu.
Zdroj: Rozálie Růžičková
Co tě tedy víc uspokojuje? Dokonalý střih precizní krejčoviny, nebo moment, kdy publikum zůstane zaskočené?
Vždy dokonalý střih. Bez něj se může ztratit jakýkoliv nápad. Střih je pro mě základní jazyk oděvu, jeho architektura. Samozřejmě mě baví, když lidé reagují, ale skutečné uspokojení přichází až tehdy, když vidím, že konstrukce funguje, že látka dýchá a pohybuje se tak, jak jsem chtěl. To je pro mě skutečné kouzlo návrhářství.
Rivalita mezi návrháři existuje. Jen se o ní nemluví, protože nikoho nezajímá
Česká móda je malý rybníček. Existuje mezi návrháři, ať už renomovanými, nebo začínajícími, nějaká forma rivality?
Rivalita určitě existuje, hlavně mezi známějšími značkami. Jen se o tom moc nemluví, protože to české publikum vlastně nezajímá. Mezi mladými návrháři ale převládá spíš solidarita. Každý ví, jak těžké je něco vybudovat. Přesto bych si přál, aby rivalita byla větší. Přináší totiž cíl, tlak a nutnost se posouvat. Znamenala by, že móda má u nás opravdovou váhu.
Zdroj: Rozálie Růžičková
Mladí designéři si spíše pomáhají, neustále mi do zpráv chodí pozvánky na spolupráce. Většinou však nejde o větší projekty, takže si vybírám. Nicméně mě těší, že je o mou tvorbu zájem. Na druhou stranu jsem pracoval jako stážista pro několik renomovaných designérů a jistou rivalitu jsem viděl. Nemohu říkat jakou, ale existuje. Ať už jde o oblékání celebrit, či výběr místa pro prezentaci kolekce. Přece jen, Praha není nafukovací.
Spolupracoval jsi s Janem Černým, Dominikou Kozákovou i Lukášem Macháčkem. Co ti tyto zkušenosti daly?
Bylo fascinující vidět, jak rozdílně přistupují k tvorbě, k zákazníkům i ke značce samotné. Každý má jiný rytmus práce, jinou estetiku. Nejvíc mi ale dal Lukáš Macháček. Měl podobnou cestu, takže rozuměl mým začátkům a pochybnostem. Při práci na jeho kolekci pro Národní muzeum jsem pochopil, jak náročné je vést velký projekt a jak důležitá je disciplína. Byla to obrovská zkušenost i čest.
Kvalitní show je počátek úspěchu kolekce. Radost z prezentace zastíní finanční návratnost
Ocení podle tebe české publikum spíš efektní show, nebo precizní krejčovinu, kterou si někdo reálně koupí?
To je otázka. Lidé se nejdřív zamilují do show, protože ta vytváří první dojem. Ale málokdo vidí, jak jsou věci skutečně ušité. Někdy se stačí podívat pod šev a zjistíte, že i ty největší značky drží pohromadě izolepa nebo sichrhajsky. (smích) Na druhou stranu chápu, že vizuální zážitek je součást hry. Jen by za mě neměl převážit nad řemeslem.
Vadí ti, když média srovnávají českou scénu s Paříží nebo Milánem?
Vadí mi to hodně. Každá scéna má svůj kontext, tradici a publikum. Česká móda je mladá, ale autentická. Srovnávat ji s Paříží je jako chtít, aby jazz zněl jako opera. Máme jiný jazyk a v tom je naše síla. Občas se tomu srovnávání ale nedivím, když vidím některé zdejší hrůzy, co je někdo schopný prezentovat. Pro pozorovatele je pak jednoduché říct, že tohle by v Paříži neprošlo.
Jak těžké je v Česku udržet značku ekonomicky při životě?
Je to nesmírně náročné. U nás to platí dvojnásob, protože oproti jinému byznysu je česká móda prázdným vkladem. Nezáleží ani tak na kvalitě kolekce, ale na tom, jaké módě je české publikum otevřené. Druhým problémem je cena. Jinými slovy, můžete být otevření jak chcete, ale kvalitní kousek se víceméně vždy vyšplhá na cenu kolem 10 tisíc korun.
Návratnost je navíc minimální, někdy žádná. Vkládáš tedy do kolekcí peníze, čas i energii, ale nikdy nevíš, jestli se ti něco z toho vrátí. Móda je krásná, ale zároveň krutá disciplína. Musíš mít nejen talent, ale také trpělivost a pevné nervy. Přesto si myslím, že právě ta nejistota z ní dělá něco výjimečného.
Zdroje: Autorský článek
