Erotické spodního prádlo Sheio odkrývá nejen rozkrok, ale také zatvrzelá společenská tabu. Návrhářka Karolína Černá začala své crotchlessky prodávat proto, že na českém trhu nemohla najít produkt, ve kterém by se cítila sama sebou. Rozhodla se proto vytvořit nabídku dokazující, že sexy prádlo nemusí být projevem vulgárnosti, ale nástrojem pro intimitu a sebepoznání.

Jak bys crotchlessky popsala někomu, kdo o nich nikdy neslyšel? 

Rozhodla jsem se šít erotické spodní prádlo bez rozkroku a bez vulgarit. Mé kalhotky mají totiž odhalený klín. Snažím se ale dokazovat, že je jde vyrábět opravdu slušně a kvalitně. A že prádlo může být nástroj pro intimitu i pro sebe objevování.

Co pro tebe znamená, že je něco vulgární?

Myslím, že jde vždy o kontext, je to takový balíček. Pro mě osobně jde o rovnítko lacinosti. Ne finanční, i levné věci mohou být kvalitní a nevulgární. Ale v tom, že daný objekt vyvolává určitý předsudek ohledně toho, co znamená pojem sexy. Pro mě je prostě vulgárnost nějaká zkratka. Když ten produkt někdo odflákne a nezamýšlí se nad tím, že lidé mají i jinou představu o tom, co je sexy.

^{Zdroj: Thu Huong Truong}

Na svých stránkách totiž popisuješ, že je erotické spodní prádlo často vnímáno jako vulgární. Proč jsi se rozhodla to změnit?

Máme v sobě zakořeněné, že mít sex, chtít ho a mluvit o něm je něco špatného. První reakce na mé prádlo je proto většinou panika. Nemyslím si ale, že je takový postoj naše přirozená podstata, spíše společností vytvořená reakce. Sex se obecně bere jako něco špatného. Prádlo je vnímáno jako vulgární, protože v momentě, kdy se o něj začneme zajímat, dáme okolí signál, že máme sex. Je to veřejné přiznání, že děláme něco, co bychom neměli. 

Směřují tedy k tvé značce i nějaké negativní reakce?

Ne, vůbec. Ten šok kolikrát nesouvisí s mou značkou. Jen občas nemám šanci lidem sdělit, že mé prádlo není laciné, ale naopak kvalitní, a že respektuje své nositelky. Když mám čas tvorbu představit, jsou reakce pozitivní. Musím mít tedy prostor si svou značku “obhájit”. 

Jak by sis přála, aby se majitelky crotchlessek cítily, když je obléknou?

Samy sebou. Byla jsem zděšená, když jsem zjistila, že jedinou možností je prádlo oblečené na slečně s umělými prsy, velkou pusou a extrémně dlouhými řasami. Někomu to může vyhovovat, ale já jsem se na sebe podívala a řekla si, to přece nejsem já. Přála jsem si umět se postavit za svou sexualitu, ale zároveň být romantická a něžná. To se přece nevylučuje. Každá z nás se však může chtít cítit jinak. Hrát role, pokud je to záměr, je v pořádku. Ale být do nich nacpané, protože jsme na trhu nenašly nic jiného, to ne.

^{Zdroj: Thu Huong Truong}

Ještě se vrátím k samotnému názvu Sheio. Jedna z tvých definic je ženské tajemství. Můžeš prozradit, co skrývá?

Sheio samo o sobě nic neznamená, a tak si k názvu může každý dosadit, co chce. Zachycuje fakt, že kalhotky něco odhalují, ale také skrývají. Je to trochu oxymoron. Ženské tajemství může také evokovat tajné ženské zbraně. Ale taky je tam rovina toho, že jde o něco, o čem se „nemluví“. Ale tak to být nemusí. Schovává se tam více úhlů. 

Výroba prádla ve výuce návrhářství chybí. Šití jsem si musela odmakat jako každý jiný

Popsaly jsme, jak Sheio vnímají tvoji zákazníci. Zajímalo by mě ale také, co by na značku řeklo tvé mladší já, které teprve studovalo módní návrhářství?

Lidé, kteří mě opravdu dobře znali, nebyli mým rozhodnutím Sheio založit vůbec překvapení. Osobně by mě asi víc dostalo to, že nějakou značku vůbec mám. Celou střední a vyšší odbornou školu jsem tvrdila, že firmu nechci. Věděla jsem, že je to strašně náročné, a že člověk většinu času řeší administrativní věci. To prádlo by mě proto asi ani tak nešokovalo.

Je tvorba spodního prádla něco, co je do výuky módního návrhářství zařazené?

Ne, vůbec. Studium je hodně zrychlené, a tak spodní prádlo není kolikrát ani v osnovách. Když nás zajímalo, tak nám učitelka ukázala třeba střih na podprsenku. Je to však složité, zvlášť proto, že jsou na prádlo potřeba jiné technologie.

^{Zdroj: Sarah Koverová}

Jak ses tedy šití spodního prádla naučila?

Za pochodu. Samozřejmě mi pomohlo, že nějaké vzdělání mám. Člověk ví, jak model budovat a od čeho se odpíchnout. Díky němu navíc mé střihy zákaznicím opravdu slouží. Nesnažím se ho na ně nacpat, aby se mu přizpůsobily, ale naopak. Když ke mně zákaznice přijde a prádlo si vyzkouší, poznám, jak ho upravit. Ale taky jsem si musela k šicímu stroji sednout a poradit si s tím, že mi chybí určité stroje. To jsem si musela odmakat stejně jako každý jiný.

Zní to, jako že je tvorba spodního prádla opravdu specifická. Odkud a jakým způsobem sháníš své materiály?

Ty pro mě představují opravdovou výzvu. Sedím hodiny u počítače a hledám je i v různých jazycích. Nechávám si posílat vzorky a až podle nich je objednávám. Určitě nemůžu nakoupit 30 metrů materiálu jen podle fotky. Měla jsem velkou radost, když jsem v Česku narazila na fabriku, která vyráběla elastické tyly. Bohužel ale po 192 letech letos v lednu skončila. 

Sleduješ trendy, určující, co se zrovna ve světě spodního prádla nosí?

Dlouhodobým trendem jsou určitě průsvitné materiály. Oblíbené jsou také harnessy, nemusí se však nutně jednat o BDSM (zkratka pro sadistické erotické představy nebo sexuální chování, pozn. red.). Dříve se totiž vyráběly jen kožené, nyní však jde spíše o doplněk, vytvářený v různých variacích. Pak existují určité mikro trendy, třeba když vyšel seriál Bridgertonovi a všichni se jím inspirovali. U spodního prádla ale není rychlost nových trendů stejná jako u jiných odvětví. 

O prádlo si říkají i muži. Nechtějí, aby byla partnerka jediná, kdo se do postele hezky obleče

Kromě crotchlessek vytváříš také třeba harness nebo body. Kam bys chtěla značku posouvat?

Pro mě je důležité, že značka roste postupně. Možností je ale spoustu. Třeba za 10 let bych mohla začít šít i klasické prádlo. Zatím se mi však pomocí crotchlessek lépe komunikuje můj záměr, a navíc se tím odlišuji od konkurence. Mohla bych nabízet i prádlo pro muže, na které dostávám poptávky docela často.

^{Zdroj: Thu Huong Truong}

Uvažovala jsi tedy o tvorbě pro pány? Zvlášť, kdy má v sobě název značky, Sheio, schované jak she (ona), tak he (on).

Asi by pro něj musela vzniknout oddělená značka. Existují totiž různé motivace. Muž, ať už homosexuální, či heterosexuální, může chtít nosit prádlo pro ženy. Jsou ale také tací, kteří by chtěli jednoduše pěkné pánské prádlo. Aby partnerka nebyla jediná, kdo se do postele hezky obleče. Najednou je tam více rovin, které by se mi špatně komunikovaly společně s těmi ženskými.

Přijde mi zajímavé, že zmiňuješ i queer zákazníky. Zacílení na ně na českém trhu rovněž chybí.

U nás se toho asi pořád bojíme. Já bych do něčeho podobného šla ráda, ale vím, že by se mi rozpadla má původní linka, jak už jsem zmiňovala. Pokud by ale moje prádlo chtěla trans žena, tak se s ní samozřejmě ráda domluvím. 

Máš v hlavě nějakou novinku, kterou bys mohla sdílet?

Na Valentýna vyjde jak čerstvá kolekce, tak nový produkt. Jsem zvědavá, jestli bude prádlo trefa do černého, nebo ušijeme jen pár kousků.

Na svém Instagramu kromě fotek sdílíš i svůj pohled na různá sexuální témata. Účet tak bereš jako vlastní komunitu. Proč jsi své sociální sítě takhle uchopila?

Značka je odrazem mého vnitřního světa a toho, jak bych chtěla, aby reálný svět fungoval. Chci otevřít nůžky, definující pojem normálnosti. Sítě jsou pro mě prostor pro vlastní myšlenky a zpracování blízkých témat. Všechno to dělám tak trochu sobecky, i sama pro sebe (smích). Chtěla bych žít ve světě, kde mateřství neznamená, že jsem přestala být ženou a jsem pouze matkou. Nebo, že v momentě, kdy oslavím 60 let, budu mít pořád touhu zkoušet nové věci. Přála bych si zkrátka, aby byl svět hezčí a otevřenější.