― Reklama ―

― Reklama ―

Začínající návrhář Jeremiáš Fürst stojí za kolekcí Dressed To Dream, kterou letos představil na Budapešťském fashion weeku. Jeho tvorba stojí na pomezí klasické pánské krejčoviny a subtilního snění. Zkoumá, jak může muž vypadat, když odloží zbroj a dovolí si být jemný, klidný a přirozený. V rozhovoru mluví designér o nové mužské identitě, rivalitě na české scéně i o tom, proč je návratnost v módě často jen iluzí.

Co se skrývá za kolekcí Dressed To Dream?

Kolekce Dressed to Dream vznikla z pozorování každodenních situací, v nichž muži působí přirozeně a bez obrany. Jsou to momenty, kdy stojí na zastávce, sledují obraz v galerii, nesou květiny nebo jen mlčky čekají. V těch chvílích mizí póza a zůstává osobnost. Právě ta jemnost, která se běžně v pánské módě potlačuje, mě fascinuje. V návrzích se proto odráží kombinace klidné energie a lehce snového dojmu. Proto název „Oblečený pro snění“. Každý model vznikal s ohledem na osobnost nositele, někdy dokonce přímo pro konkrétního muže, který mě inspiroval. Ale to si nechám pro sebe.

Zdroj: BCEFW

A proč jsi s ní zamířil právě do Budapešti?

Chtěl jsem svou tvorbu posunout mimo český kontext. Na tamním fashion weeku se potkávají mladí návrháři z celé Evropy a míří tam i věhlasná zahraniční média. Zároveň to byla příležitost otestovat, jak mé návrhy fungují v jiném prostředí. Šlo o zkušenost, která mi dala sebevědomí a jiný pohled na vlastní práci. Navíc se tam oproti českému rybníčku objevuje více potenciálních investorů či zákazníků. Jinými slovy, návštěvníci se nechodí pouze dívat.

Co tě na atmosféře tamního fashion weeku nejvíce překvapilo?

Mile mě překvapila profesionalita produkce. Harmonogram fungoval přesně a každý věděl, co má dělat, což nebývá samozřejmost. Jako designér jsem měl dost času na přípravu a zkoušky, a to je v módě vzácné. Na druhou stranu mě mrzelo, že jsem si nemohl vybrat hudbu, prostor ani část modelů. To jsou přitom věci, které mají na výsledný dojem obrovský vliv. Přesto to byla výborná zkušenost, díky které jsem si uvědomil, jak důležité je přizpůsobit se cizímu systému a přitom neztratit vlastní rukopis.

Zdroj: BCEFW

Jaké to bylo stát vedle návrhářů z okolních zemí? Cítil jsi spíš sounáležitost, nebo soutěžní napětí?

Upřímně řečeno, napětí jsem necítil. Kolekce ostatních návrhářů byly dost odlišné. Často působily výrazněji, troufám si říct až poměrně „východně“. Moje estetika je spíš minimalistická, a právě v té jednoduchosti nacházím sílu. Na přehlídce jsem si uvědomil, že i v rámci střední Evropy může působit mužnost úplně jinak. Byl jsem s návrhy spokojený a cítil jsem, že si držím vlastní linii. Takže jsem necítil ani sounáležitost, ani jakékoliv napětí. Jak se říká, jel jsem si to svoje.

V kolekci Dressed To Dream hraje hlavní roli mužská identita. V mém pojetí není o síle ani dominanci

Dressed to Dream pracuje s představou nové podoby mužnosti. Co pro tebe znamená?

Mužnost v mém pojetí není o síle ani o dominanci. Je o vnitřní jistotě, tichu a schopnosti projevit zranitelnost. Kolekce vychází z tradičních střihů pánského oděvu, ale zbavuje je tvrdosti, kterou často spojujeme s nesmyslným pojmem „být chlap“. Nejde o femininní obrat, ale o zralost. O muže, který je sám sebou a nepotřebuje dokazovat, že je muž. Věřím, že právě tahle rovnováha mezi klidem a sebevědomím definuje novou podobu mužské identity.

Vidíš rozdíl mezi tím, jak o mužnosti přemýšlí české a maďarské publikum?

Popravdě ne. Všichni řešíme podobné věci. Jen to každý filtruje přes jiný kulturní rámec. Mužnost už není téma, které by se dalo měřit podle geografických hranic. Spíš jde o osobní vztah každého muže k sobě samému. Nicméně, určitě jsem zpozoroval, že je pro střední Evropu moje tvorba více experimentální. Ve finále mi ale český muž přijde módně vyspělejší než ten maďarský.

Zdroj: Rozálie Růžičková

Jsou tedy čeští muži podle tebe otevřenější módě zbavené zažitých zvyklostí?

Rozhodně ano. Vidím to i kolem sebe. Už to není jen o mikině a tričku. Muži si dovolují víc přemýšlet o detailech, střihu, materiálu. Přestávají se bát, že když vypadají jinak, vypráví to něco o jejich sexuální identitě. A to je skvělé.

Pánská móda je přitom často označovaná za „bezpečné pole“. Kdy sis naposledy řekl, že riskuješ až moc?

Asi nikdy. Česká scéna je dnes mnohem otevřenější, než bývala. Dřív by některé mé střihy nebo styling působily odvážně, dnes už je to více přirozené. Risk samotný vnímám spíš jako nutnost. Pokud nevybočíš, nikdo si tě nezapamatuje. Ale risk musí mít smysl, ne být jen efektní. Mnoho začínajících designérů má problém s tím, že se za každou cenu snaží vymyslet něco nového. To ne vždy funguje. Já se snažím vzít to, co už existuje a překlopit to do své verze a rukopisu.

Zdroj: Rozálie Růžičková

Co tě tedy víc uspokojuje? Dokonalý střih precizní krejčoviny, nebo moment, kdy publikum zůstane zaskočené?

Vždy dokonalý střih. Bez něj se může ztratit jakýkoliv nápad. Střih je pro mě základní jazyk oděvu, jeho architektura. Samozřejmě mě baví, když lidé reagují, ale skutečné uspokojení přichází až tehdy, když vidím, že konstrukce funguje, že látka dýchá a pohybuje se tak, jak jsem chtěl. To je pro mě skutečné kouzlo návrhářství.

Rivalita mezi návrháři existuje. Jen se o ní nemluví, protože nikoho nezajímá

Česká móda je malý rybníček. Existuje mezi návrháři, ať už renomovanými, nebo začínajícími, nějaká forma rivality?

Rivalita určitě existuje, hlavně mezi známějšími značkami. Jen se o tom moc nemluví, protože to české publikum vlastně nezajímá. Mezi mladými návrháři ale převládá spíš solidarita. Každý ví, jak těžké je něco vybudovat. Přesto bych si přál, aby rivalita byla větší. Přináší totiž cíl, tlak a nutnost se posouvat. Znamenala by, že móda má u nás opravdovou váhu.

Zdroj: Rozálie Růžičková

Mladí designéři si spíše pomáhají, neustále mi do zpráv chodí pozvánky na spolupráce. Většinou však nejde o větší projekty, takže si vybírám. Nicméně mě těší, že je o mou tvorbu zájem. Na druhou stranu jsem pracoval jako stážista pro několik renomovaných designérů a jistou rivalitu jsem viděl. Nemohu říkat jakou, ale existuje. Ať už jde o oblékání celebrit, či výběr místa pro prezentaci kolekce. Přece jen, Praha není nafukovací.

Spolupracoval jsi s Janem Černým, Dominikou Kozákovou i Lukášem Macháčkem. Co ti tyto zkušenosti daly?

Bylo fascinující vidět, jak rozdílně přistupují k tvorbě, k zákazníkům i ke značce samotné. Každý má jiný rytmus práce, jinou estetiku. Nejvíc mi ale dal Lukáš Macháček. Měl podobnou cestu, takže rozuměl mým začátkům a pochybnostem. Při práci na jeho kolekci pro Národní muzeum jsem pochopil, jak náročné je vést velký projekt a jak důležitá je disciplína. Byla to obrovská zkušenost i čest.

Kvalitní show je počátek úspěchu kolekce. Radost z prezentace zastíní finanční návratnost

Ocení podle tebe české publikum spíš efektní show, nebo precizní krejčovinu, kterou si někdo reálně koupí?

To je otázka. Lidé se nejdřív zamilují do show, protože ta vytváří první dojem. Ale málokdo vidí, jak jsou věci skutečně ušité. Někdy se stačí podívat pod šev a zjistíte, že i ty největší značky drží pohromadě izolepa nebo sichrhajsky. (smích) Na druhou stranu chápu, že vizuální zážitek je součást hry. Jen by za mě neměl převážit nad řemeslem.

Vadí ti, když média srovnávají českou scénu s Paříží nebo Milánem?

Vadí mi to hodně. Každá scéna má svůj kontext, tradici a publikum. Česká móda je mladá, ale autentická. Srovnávat ji s Paříží je jako chtít, aby jazz zněl jako opera. Máme jiný jazyk a v tom je naše síla. Občas se tomu srovnávání ale nedivím, když vidím některé zdejší hrůzy, co je někdo schopný prezentovat. Pro pozorovatele je pak jednoduché říct, že tohle by v Paříži neprošlo.

Jak těžké je v Česku udržet značku ekonomicky při životě?

Je to nesmírně náročné. U nás to platí dvojnásob, protože oproti jinému byznysu je česká móda prázdným vkladem. Nezáleží ani tak na kvalitě kolekce, ale na tom, jaké módě je české publikum otevřené. Druhým problémem je cena. Jinými slovy, můžete být otevření jak chcete, ale kvalitní kousek se víceméně vždy vyšplhá na cenu kolem 10 tisíc korun.

Návratnost je navíc minimální, někdy žádná. Vkládáš tedy do kolekcí peníze, čas i energii, ale nikdy nevíš, jestli se ti něco z toho vrátí. Móda je krásná, ale zároveň krutá disciplína. Musíš mít nejen talent, ale také trpělivost a pevné nervy. Přesto si myslím, že právě ta nejistota z ní dělá něco výjimečného.

Zdroje: Autorský článek

Autor článku:
Marek Wrbik
Marek Wrbikhttps://fashionup.cz/
Marek ve svých textech propojuje módu s popkulturou, ekonomikou i společenským kontextem. Zajímá ho, jak se oblečení stává odrazem doby a proč některé značky uspějí, zatímco jiné ztratí lesk. Pravidelně se objevuje na lokálních fashion akcích a sleduje tváře české módní scény. Rád rozkrývá příběhy za značkami i trendy, které zatím českému publiku zůstávají vzdálenější. Když zrovna nepíše, rád objevuje nové bary, galerie a podniky, kde jde cítit nápad. Módu bere jako koníček, ale i jako způsob, jak se dívat na svět.

― Reklama ―

Foto:BCEFW

Rozhovor: Pokud nevybočíš, nikdo si tě nezapamatuje, míní návrhář Jeremiáš Fürst

― Reklama ―

Začínající návrhář Jeremiáš Fürst stojí za kolekcí Dressed To Dream, kterou letos představil na Budapešťském fashion weeku. Jeho tvorba stojí na pomezí klasické pánské krejčoviny a subtilního snění. Zkoumá, jak může muž vypadat, když odloží zbroj a dovolí si být jemný, klidný a přirozený. V rozhovoru mluví designér o nové mužské identitě, rivalitě na české scéně i o tom, proč je návratnost v módě často jen iluzí.

Co se skrývá za kolekcí Dressed To Dream?

Kolekce Dressed to Dream vznikla z pozorování každodenních situací, v nichž muži působí přirozeně a bez obrany. Jsou to momenty, kdy stojí na zastávce, sledují obraz v galerii, nesou květiny nebo jen mlčky čekají. V těch chvílích mizí póza a zůstává osobnost. Právě ta jemnost, která se běžně v pánské módě potlačuje, mě fascinuje. V návrzích se proto odráží kombinace klidné energie a lehce snového dojmu. Proto název „Oblečený pro snění“. Každý model vznikal s ohledem na osobnost nositele, někdy dokonce přímo pro konkrétního muže, který mě inspiroval. Ale to si nechám pro sebe.

Zdroj: BCEFW

A proč jsi s ní zamířil právě do Budapešti?

Chtěl jsem svou tvorbu posunout mimo český kontext. Na tamním fashion weeku se potkávají mladí návrháři z celé Evropy a míří tam i věhlasná zahraniční média. Zároveň to byla příležitost otestovat, jak mé návrhy fungují v jiném prostředí. Šlo o zkušenost, která mi dala sebevědomí a jiný pohled na vlastní práci. Navíc se tam oproti českému rybníčku objevuje více potenciálních investorů či zákazníků. Jinými slovy, návštěvníci se nechodí pouze dívat.

Co tě na atmosféře tamního fashion weeku nejvíce překvapilo?

Mile mě překvapila profesionalita produkce. Harmonogram fungoval přesně a každý věděl, co má dělat, což nebývá samozřejmost. Jako designér jsem měl dost času na přípravu a zkoušky, a to je v módě vzácné. Na druhou stranu mě mrzelo, že jsem si nemohl vybrat hudbu, prostor ani část modelů. To jsou přitom věci, které mají na výsledný dojem obrovský vliv. Přesto to byla výborná zkušenost, díky které jsem si uvědomil, jak důležité je přizpůsobit se cizímu systému a přitom neztratit vlastní rukopis.

Zdroj: BCEFW

Jaké to bylo stát vedle návrhářů z okolních zemí? Cítil jsi spíš sounáležitost, nebo soutěžní napětí?

Upřímně řečeno, napětí jsem necítil. Kolekce ostatních návrhářů byly dost odlišné. Často působily výrazněji, troufám si říct až poměrně „východně“. Moje estetika je spíš minimalistická, a právě v té jednoduchosti nacházím sílu. Na přehlídce jsem si uvědomil, že i v rámci střední Evropy může působit mužnost úplně jinak. Byl jsem s návrhy spokojený a cítil jsem, že si držím vlastní linii. Takže jsem necítil ani sounáležitost, ani jakékoliv napětí. Jak se říká, jel jsem si to svoje.

V kolekci Dressed To Dream hraje hlavní roli mužská identita. V mém pojetí není o síle ani dominanci

Dressed to Dream pracuje s představou nové podoby mužnosti. Co pro tebe znamená?

Mužnost v mém pojetí není o síle ani o dominanci. Je o vnitřní jistotě, tichu a schopnosti projevit zranitelnost. Kolekce vychází z tradičních střihů pánského oděvu, ale zbavuje je tvrdosti, kterou často spojujeme s nesmyslným pojmem „být chlap“. Nejde o femininní obrat, ale o zralost. O muže, který je sám sebou a nepotřebuje dokazovat, že je muž. Věřím, že právě tahle rovnováha mezi klidem a sebevědomím definuje novou podobu mužské identity.

Vidíš rozdíl mezi tím, jak o mužnosti přemýšlí české a maďarské publikum?

Popravdě ne. Všichni řešíme podobné věci. Jen to každý filtruje přes jiný kulturní rámec. Mužnost už není téma, které by se dalo měřit podle geografických hranic. Spíš jde o osobní vztah každého muže k sobě samému. Nicméně, určitě jsem zpozoroval, že je pro střední Evropu moje tvorba více experimentální. Ve finále mi ale český muž přijde módně vyspělejší než ten maďarský.

Zdroj: Rozálie Růžičková

Jsou tedy čeští muži podle tebe otevřenější módě zbavené zažitých zvyklostí?

Rozhodně ano. Vidím to i kolem sebe. Už to není jen o mikině a tričku. Muži si dovolují víc přemýšlet o detailech, střihu, materiálu. Přestávají se bát, že když vypadají jinak, vypráví to něco o jejich sexuální identitě. A to je skvělé.

Pánská móda je přitom často označovaná za „bezpečné pole“. Kdy sis naposledy řekl, že riskuješ až moc?

Asi nikdy. Česká scéna je dnes mnohem otevřenější, než bývala. Dřív by některé mé střihy nebo styling působily odvážně, dnes už je to více přirozené. Risk samotný vnímám spíš jako nutnost. Pokud nevybočíš, nikdo si tě nezapamatuje. Ale risk musí mít smysl, ne být jen efektní. Mnoho začínajících designérů má problém s tím, že se za každou cenu snaží vymyslet něco nového. To ne vždy funguje. Já se snažím vzít to, co už existuje a překlopit to do své verze a rukopisu.

Zdroj: Rozálie Růžičková

Co tě tedy víc uspokojuje? Dokonalý střih precizní krejčoviny, nebo moment, kdy publikum zůstane zaskočené?

Vždy dokonalý střih. Bez něj se může ztratit jakýkoliv nápad. Střih je pro mě základní jazyk oděvu, jeho architektura. Samozřejmě mě baví, když lidé reagují, ale skutečné uspokojení přichází až tehdy, když vidím, že konstrukce funguje, že látka dýchá a pohybuje se tak, jak jsem chtěl. To je pro mě skutečné kouzlo návrhářství.

Rivalita mezi návrháři existuje. Jen se o ní nemluví, protože nikoho nezajímá

Česká móda je malý rybníček. Existuje mezi návrháři, ať už renomovanými, nebo začínajícími, nějaká forma rivality?

Rivalita určitě existuje, hlavně mezi známějšími značkami. Jen se o tom moc nemluví, protože to české publikum vlastně nezajímá. Mezi mladými návrháři ale převládá spíš solidarita. Každý ví, jak těžké je něco vybudovat. Přesto bych si přál, aby rivalita byla větší. Přináší totiž cíl, tlak a nutnost se posouvat. Znamenala by, že móda má u nás opravdovou váhu.

Zdroj: Rozálie Růžičková

Mladí designéři si spíše pomáhají, neustále mi do zpráv chodí pozvánky na spolupráce. Většinou však nejde o větší projekty, takže si vybírám. Nicméně mě těší, že je o mou tvorbu zájem. Na druhou stranu jsem pracoval jako stážista pro několik renomovaných designérů a jistou rivalitu jsem viděl. Nemohu říkat jakou, ale existuje. Ať už jde o oblékání celebrit, či výběr místa pro prezentaci kolekce. Přece jen, Praha není nafukovací.

Spolupracoval jsi s Janem Černým, Dominikou Kozákovou i Lukášem Macháčkem. Co ti tyto zkušenosti daly?

Bylo fascinující vidět, jak rozdílně přistupují k tvorbě, k zákazníkům i ke značce samotné. Každý má jiný rytmus práce, jinou estetiku. Nejvíc mi ale dal Lukáš Macháček. Měl podobnou cestu, takže rozuměl mým začátkům a pochybnostem. Při práci na jeho kolekci pro Národní muzeum jsem pochopil, jak náročné je vést velký projekt a jak důležitá je disciplína. Byla to obrovská zkušenost i čest.

Kvalitní show je počátek úspěchu kolekce. Radost z prezentace zastíní finanční návratnost

Ocení podle tebe české publikum spíš efektní show, nebo precizní krejčovinu, kterou si někdo reálně koupí?

To je otázka. Lidé se nejdřív zamilují do show, protože ta vytváří první dojem. Ale málokdo vidí, jak jsou věci skutečně ušité. Někdy se stačí podívat pod šev a zjistíte, že i ty největší značky drží pohromadě izolepa nebo sichrhajsky. (smích) Na druhou stranu chápu, že vizuální zážitek je součást hry. Jen by za mě neměl převážit nad řemeslem.

Vadí ti, když média srovnávají českou scénu s Paříží nebo Milánem?

Vadí mi to hodně. Každá scéna má svůj kontext, tradici a publikum. Česká móda je mladá, ale autentická. Srovnávat ji s Paříží je jako chtít, aby jazz zněl jako opera. Máme jiný jazyk a v tom je naše síla. Občas se tomu srovnávání ale nedivím, když vidím některé zdejší hrůzy, co je někdo schopný prezentovat. Pro pozorovatele je pak jednoduché říct, že tohle by v Paříži neprošlo.

Jak těžké je v Česku udržet značku ekonomicky při životě?

Je to nesmírně náročné. U nás to platí dvojnásob, protože oproti jinému byznysu je česká móda prázdným vkladem. Nezáleží ani tak na kvalitě kolekce, ale na tom, jaké módě je české publikum otevřené. Druhým problémem je cena. Jinými slovy, můžete být otevření jak chcete, ale kvalitní kousek se víceméně vždy vyšplhá na cenu kolem 10 tisíc korun.

Návratnost je navíc minimální, někdy žádná. Vkládáš tedy do kolekcí peníze, čas i energii, ale nikdy nevíš, jestli se ti něco z toho vrátí. Móda je krásná, ale zároveň krutá disciplína. Musíš mít nejen talent, ale také trpělivost a pevné nervy. Přesto si myslím, že právě ta nejistota z ní dělá něco výjimečného.

Zdroje: Autorský článek

― Reklama ―

Móda v kostce: Skončil NYFW a Sandra Choi získá ocenění za práci u Jimmy Choo

Newyorský týden módy skončil a zatímco tiše předává štafetu Londýnu, nám nezbývá, než zpracovat vše, co nám nabídnul. Ať už jde o dechberoucí přehlídku Caroliny Herrera, či agresivní chování ředitele CFDA Stevena Kolb. Chanel mezitím vítá podzim a Mulberry vzdává hold své kabelce Stevie. Sandra Choi získá v listopadu ocenění od BFC, a to za svou práci u Jimmy Choo.

Cool girl zmizela. Celebrity už mají stylistu i na pochůzky po městě

Holka v džínách, bílém tričku, s rozcuchanými vlasy, kávou v ruce a výrazem, že má na práci mnohem důležitější věci než řešit, co si vezme na sebe. Přesně to byla ona vysněná cool girl. Dnes už ale ani tento dokonale nedbalý vzhled není tím, čím se zdá. Za každým outfitem stojí hodiny vymýšlení, fittingu a stylingu.

Zemřel mistr kostýmu. Bob Mackie oblékal Cher, Carol Burnett i Dianu Ross

Ve věku 87 let zemřel americký módní a kostýmní návrhář Bob Mackie. Muž, jehož jméno se stalo synonymem pro hollywoodský glamour, flitry, peří, odhalené tělo a extravagantní kostýmy, během své více než šest dekád dlouhé kariéry oblékal mimo jiné Cher, Dianu Ross, Carol Burnett, Barbru Streisand nebo Madonnu. Jeho práce ale dávno přesáhla hranice kostýmu. Mackie pomohl vytvořit vizuální identitu některých největších hvězd popkultury a zásadně ovlivnil podobu módy na červeném koberci.

Diamant mezi drahokamy. Šperky navzdory všemu drží korunu luxusní scény

Trvající inflace, pokračující geopolitické konflikty i vysoké ceny energií doléhají už několik let na kdysi prosperující luxusní průmysl. Cestu v zaminovaném poli si ovšem vyšlapaly drahé šperky, které se vztyčenou hlavou odolávají všem nepřízním a těší se oblibě zákazníků všech kategorií. Za svůj úspěch mohou vděčit nesrovnatelné odolnosti, nadčasovosti a umění jedinečnosti.

Julie Kegels vyhrála Cenu LVMH. Vedle finanční odměny získala i roční mentoring

Návrhářka Julie Kegels obdržela letošní Cenu LVMH pro mladé módní návrháře. Porotu zaujala svou osobitou interpretací ženskosti i schopností pracovat s klasickými módními siluetami způsobem, který je experimentální a nositelný zároveň. Vítězka si z Paříže odnáší finanční podporu ve výši 400 tisíc euro a roční mentoring od expertů skupiny LVMH.

Dior ztratil svou první dámu. Jak se Mathilde Favier zapsala do módní historie?

Někteří z nejvlivnějších lidí módního dění zůstávají očím veřejnosti neznámí. Tvář Mathilde Favier nebývala na obálkách časopisů, přesto právě ona rozhodovala o tom, jak bude vypadat příběh jedné z nejvýznamnějších módních značek. Dlouholetá šéfka PR pro Dior zemřela nečekaně v srpnu letošního roku ve věku 57 let. Jak si ji svět módy zapamatoval?

Zohrana Mamdani sleduje na Instagramu 12 milionů lidí. Starosta NYC rozumí sítím

Co mají společného politika, influencerství a řízení jednoho z nejchaotičtějších velkoměst světa? Pro Zohrana Mamdani je to jen další úterý. Newyorský starosta totiž pochopil něco, co řadě současných politiků stále uniká. Sociální sítě nejsou jen digitální nástěnkou pro tiskové zprávy. Jsou médiem, kde musíte umět vyprávět příběh, bavit, a především působit jako normální člověk.

Móda konečně naslouchá původním kulturám. Nový Zéland ví, jak na fashion week

Móda byla odjakživa silně propojena s kulturou a společností, v níž vzniká. Pravidelně se v ní odráží dobová nálada, pravidla i tabu a funguje proto jako samostatný komunikační prostředek. A New Zealand Fashion Week letos vyslal jasnou zprávu. Je na čase uvolnit prostor komunitám, které jsme dlouho přehlíželi. Původní kultury už nejsou jen obětí politických bojů. Na mole tentokrát zazářili indigenous tvůrci nejen z Nového Zélandu, ale i zbytku světa.

Odkrýt novou perspektivu. Simone Rocha uvádí vlastní verzi adidas Originals

Ballerina trend ještě zdaleka není u konce. Alespoň ne dokud má slovo adidas Originals. Sportovní gigant v nové kampani láká na spolupráci s irskou návrhářkou Simone Rocha, kterou poprvé světu odhalil již na její runway show pro letošní podzim a zimu. Designérka však ikonické klasiky nepřetváří, daruje jim vlastní, pro ni tak typicky romantickou a dívčí perspektivu.

Vintage Dior i líčidla Marilyn Monroe. The Makeup Archive odkrývá příběh krásy

Make-up pro nás možná znamená jen pár minut před zrcadlem, některé beauty produkty však ukrývají příběh, který stojí za delší pozornost. Důkazem je vizážistka Erin Parsons. Svou sbírku vzácné a vintage kosmetiky se rozhodla zpřístupnit veřejnosti a vytvořila pro ni online muzeum The Makeup Archive.

Móda v kostce: Kendall Jenner oblékla Donnu Karan a Desigual prodává ironii

Měsíc módy nabírá na obrátkách a značky po letním oddechu přicházejí s novými kampaněmi. Donna Karan naverbovala Kendall Jenner, zatímco Burberry spoléhá na hvězdy, jako je FKA Twigs a Romeo Beckham. Desigual mezitím kritizuje AI za pomocí dcery Elona Musk a Jil Sander proniká hluboko do světa abstrakce. Haus Labs nově zastoupí herečka Philippine Leroy-Beaulieu.

Z nenápadného pomocníka do hlavní role. AI pronikla do základů módního světa

Umělá inteligence se ve světě módy zabydlela rychleji, než jsme čekali. Z nástroje, který měl měnit především způsob, jakým pracujeme, se stává součástí kultury. Ovlivňuje nejen kreativitu, ale také design i způsob, jakým (nejen) luxusní značky komunikují se svým publikem. AI už není jen vizí vzdálené budoucnosti, módní průmysl ji přijímá jako svůj nový jazyk.

Calvin Klein lapil další hvězdu. Novou kampaň roztančila Sadie Sink

S blížícím se podzimem přichází rovněž nová módní sezóna, kterou řada světových značek vítá hvězdnými kampaněmi. Výjimkou není ani Calvin Klein, jenž rozvíjí sérii s názvem Feel the Fit. Po kanadské zpěvačce Tate McRae oblékl do svého ikonického denimu herečku Sadie Sink. Ta s přirozenou nenuceností připomíná, jaké to je, když nosíme džíny, jež nám skutečně padnou.

Splní i nevyřčená přání. Luxusní akademie vychovává butlers 21. století

Věděli byste, jak poznat, že si host přeje sklenku vody, ještě než vám to sám řekne? Absolventi nizozemské International Butler Academy se učí i takovým dovednostem. Vedle klasického servírování vína nebo prostírání stolu si mladí lidé z této prestižní školy umí poradit také s nenápadným předvídáním potřeb svých zákazníků. Je to drobná magie, či vzácný skill, jenž utváří butlers 21. století?

Tasteslop je všude. Můžeme si skutečně koupit dobrý vkus?

Co mohou mít společného Tabi od Maison Margiela, kufr Rimowa, wabi-sabi interiér nebo dokonale nedbalý outfit Jennifer Lawrence? Mnoho lidí je považuje za symboly dobrého vkusu. Některé kousky jsou ve světě módy tak notorické, že se z nich stal nepsaný návod na „správný styl“. Právě ona často až globální univerzálnost však postupně vytlačuje individuální kreativitu. Vítejte ve světě tasteslopu, neboli estetiky, která vypadá správně, ale postrádá názor.

Francie přitvrzuje proti ultra-fast fashion. Nový zákon zdraží produkty až o 50 procent

Francie zavádí nový sankční systém zaměřený na ultra-fast fashion. Značky, které na tamní trh uvádějí obrovské množství nových produktů a zároveň nenabízejí dostatečnou motivaci k jejich opravě, čeká vyšší ekologický poplatek. V letošním roce může dosáhnout až padesát procent ceny výrobku. Nová pravidla vycházejí ze zákona přijatého v červenci, který je prvním zákonem svého druhu zaměřeným přímo na ultra-fast fashion produkci.

― Reklama ―

― Reklama ―