Návrhářka Žofie Soldánová stojící za českou značkou Naiad věří, že každá žena má v jakémkoli věku svou vlastní krásu. Z toho vychází i její tvorba, skrze kterou chce ženám nabídnout možnost cítit se étericky a silně zároveň. Česká módní scéna má podle ní obrovský potenciál. Lokální trh je však konzervativní a návrhářům trochu svazuje ruce, neboť musí najít správnou rovnováhu mezi kreativitou a prodejností.
Má tvá módní značka Naiad nějaký charakteristický designový prvek?
Jsou jím mačkané textury, ke kterým mám osobní vztah. Vznikly úplnou náhodou při žehlení podšívky do saka, na které jsem omylem vytvořila nevratné záhyby. Byla jsem z toho tehdy dost nešťastná, protože se snažím neplýtvat materiály, a navíc to byla krásná kvalitní podšívka.
Přemýšlela jsem proto, jak ji zachránit a rozhodla se ze záhybů vytvořit abstraktní vzor. Vznikl přírodní organický motiv, který si zachovával nahodilost, jež se mi zalíbila. “Mačkání”, jak této technice říkám, dává oděvu mnoho pozitivních vlastností. Jednak umožní přirozené uzpůsobení tvaru těla a zároveň šetří nositeli čas se žehlením.
Co symbolizuje název tvé značky a od čeho je odvozen?
Název Naiad vychází z řecké mytologie a je odvozený od vodních nymf najád, které ačkoliv jsou smrtelné, jsou věčně krásné. Věřím, že v jakémkoliv věku má každá žena svou vlastní krásu a není proto potřeba vzhlížet k trendu mladosti. Svou tvorbou chci podporovat ženy v jejich sebevědomí a unikátní osobnosti. Název vznikl ještě během mého studia ve druhém ročníku na bakaláři, kdy jsem jménem značky chtěla vystihnout obsah mé tvorby.

Zdroj: Samuel Alex
Jak bys tedy svou tvorbu charakterizovala a pro koho tvoříš?
Tvořím převážně pro ženy, s výjimkou mé diplomové práce a kolekce HapSen, do které mi přišlo důležité zapojit i pánský oděv. Snažím se ženám nabídnout možnost cítit se silně a étericky zároveň. Inspiraci často čerpám z harmonie asijské estetiky, s ohledem k mému dětství strávenému v Číně. Mám ráda vztah oděvu k tělu a s tím související práci se střihovou konstrukcí a modelací. Nejkrásnější mi přijde možnost uzpůsobit oděv konkrétní nositelce, jejím mírám a jedinečné osobnosti.
Svou diplomovou práci HapSen, kterou jsi zmínila, ses rozhodla věnovat projektu zaměřenému na haptické oblečení pro osoby se zrakovým postižením. Proč sis vybrala zrovna tohle téma?
Projekt HapSen, a zároveň i moje diplomová práce, je zaměřený na haptické oblečení pro osoby se zrakovými poruchami a vznikl ve spolupráci s návrhářkou Valerií Vrbovou. Chtěly jsme vytvořit koncept, který by byl něčím užitečný. Valerie měla zkušenosti s odíváním pro atopiky a já jsem se zase věnovala vlivu oděvu na psychický stav člověka. Shodly jsme se, že haptická móda není příliš prozkoumané téma, protože móda je chápána spíše jako vizuální záležitost.
Během projektu jsme se spojily přímo s nevidomými osobami a s jejich pomocí zkoumaly haptické textury. Pro mě to bylo inspirativní i do budoucna, jelikož jsem zjistila, jak jinak se dá s oděvem pracovat, když si odmyslíme vizuální stránku a obohatíme ho o tu haptickou.

Zdroj: Samuel Alex
Vystudovala jsi oděvní design na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Co tě přivedlo ke studiu právě tohoto oboru?
To už je dlouhá cesta. Když jsem byla dítě, všude jsem kreslila a navrhovala různé šaty a kostýmy. Bydleli jsme tou dobou v Číně a brácha si na dálku vybíral, na jakou střední školu po návratu nastoupí. Když mu mamka tehdy pomáhala, narazila na Střední uměleckou školu textilních řemesel a řekla mi, že si myslí, že je to škola pro mne. A nakonec tomu tak bylo. Nástup na vysokou už byla taková přirozená návaznost.
Kolekce jsou pro mě jako deník. Odrážejí vše, čím si právě procházím
Kde hledáš inspiraci pro své kolekce?
Inspirace přichází z mnoha různých míst. Ať už z prožitků, vzpomínek, nebo aktuálního dění. Kolekce jsou jako deník odrážející mou životní etapu z doby jejich vzniku. Ráda oděv vymýšlím při chůzi. Chodím a představuju si, jak by se v něm měl člověk cítit, na jakou příležitost by byl vhodný nebo jak by se měla látka hýbat kolem těla. Z toho mi vyplývají siluety, ale i barvy nebo materiály.
Jaká je tvoje nejoblíbenější vzpomínka spojená s Naiad?
To je krásná a zároveň náročná otázka. Každá činnost se značkou spojená má své šťastné chvíle, ale i ty, které zkouší moji vytrvalost. Mnohdy však z těch nejtěžších chvil vznikají ty nejkrásnější vzpomínky. Občas se stane, že člověk přestane zvládat sám a ten pocit opory, když vám pak se šitím pomáhají přátelé je k nezaplacení. Z takových nočních směn vznikají nerozlučitelná spojení. Ráda bych všem svým nárazovým i stálým pomocníkům touto cestou poděkovala. Zvláště pak Miriam Adamcové, která se v posledních měsících stala mou nenahraditelnou pravou rukou.
Na co se můžeme těšit od Naiad v nejbližší době?
V nejbližší době mne čeká přehlídka nové kolekce na Budapešťském fashion weeku a snad i následná prezentace v českém prostředí. Těším se, že bude k vidění rovněž unikátní spojení se šperkařkou Majdou Šťastníkovou. Není to poprvé, co její výtvory obohatí mé oděvy, ale tentokrát se bude jednat o něco speciálního.

Zdroj: Vojtěch Plhák
Prozradíš nám něco o kolekci, která se Budapešťském fashion weeku objeví?
Kolekce s názvem Between fairies and samurai je oslavou něhy, křehkosti a hravosti na pomezí pohádkového světa a reality. Jedná se o čistě dámskou řadu, která zachycuje touhu se na chvíli ztratit ve vlastním snění. Odkazuje na název značky a její symbolické spojení s vílami. Oděvy vycházejí z prožitků daydreamingu a vizuálně rozostřují hranici mezi fantazií a skutečností. Spojovacím prvkem celé kolekce jsou mačkané textury.
Říkala si, že to není poprvé, co s Magdalenou Šťastníkovou spolupracuješ, proč právě ona?
Majda je úžasně lidská osobnost a můj nejoblíbenější šperkař. Poprvé jsme se setkaly před pár lety na MBPFW, kde mne čekala vlastní přehlídka. Moc jsem si tehdy přála svou kolekci doplnit o její šperky. Napsala jsem jí proto s prosbou o zapůjčení a její neskutečně vlídné vystupování mne vzalo za srdce. Od té doby se vždy obracím na ni. Vnitřně nesmírně rezonuji s její tvorbou a sama ji moc ráda nosím.
O lokální módě a udržitelnosti je třeba mluvit. Představa o výrobě oděvů zůstává zkreslená
Naiad funguje na principu limitovaných kolekcí a oděvů šitých na míru. Hledají lidé v dnešní době ještě jedinečnou módu?
Šití limitovaných kolekcí přichází z univerzitního prostředí, kde se člověk soustředí na výtvarné pojetí mnohdy velmi složitých kusů oděvu. Někdy natolik časově náročných, že jejich opětovná výroba ani není příliš možná. Ve své současné tvorbě přizpůsobuji kolekce nositeli a možnosti produkce. Vždy se však držím omezených počtů, aby každá nositelka měla jistotu unikátnosti. Zájem o lokální módu určitě je a řekla bych, že nadále vzrůstá. Bohužel však stále nese některá úskalí.
Jaká úskalí tím myslíš?
Tím největším je pravděpodobně cena, která je samozřejmě mnohonásobně vyšší než u fast fashion alternativy. Rozhodně nejde o to, že by lokální tvůrci chtěli vydělávat větší peníze, cena však odráží férově zaplacenou práci. Cenový rozkol může způsobovat tendence společnosti kupovat českou designérskou scénu pouze jako odměnu a vytlačovat tak místně vyráběnou módu z ulic každodenního života.

Zdroj: Lukáš Vilhan
Jakou roli hraje v tvé tvorbě udržitelnost?
Snažím se tvořit lokálně, většinu věcí šiju sama a v malém počtu. Rozhodně bych ale nechtěla tvrdit, že všechny oděvy, které jsem kdy ušila, byly udržitelné. Mám pocit, že se to slovo v módě občas trochu zneužívá. Například ve škole se mi určitě nepodařilo vždy podchytit všechny články výroby. Jen samotný materiál potřebuje projít dlouhou sérií testování, než si bude člověk jistý jeho funkčností. V současné době si na tom ale dávám velmi záležet. Například nedávno jsem připravovala základní produktovou řadu triček a šatů a než jsem našla vhodný materiál, trvalo mi to tři měsíce.
Jak vnímáš jako začínající česká návrhářka lokální módní scénu?
Česká scéna má spoustu talentovaných lidí. Stálých jmen i mladých tvůrců, kteří mají co nabídnout. Lokální trh však trochu svazuje návrhářům ruce, jelikož se musí částečně přizpůsobit jeho poměrně konzervativnímu ladění. A tak ačkoliv se mediálně klade velký důraz na kreativně výrazné kolekce, s ohledem na střídmost lokálního trhu je potřeba se tento rozkol snažit vyvážit.

Zdroj: Veronika Selepková
Je těžké na české scéně prorazit jako nováček?
Co se týče mediální podpory, tak ta je určitě znát. Hodně magazínů a online platforem se snaží poskytnout prostor mladým tvůrcům, čehož si velmi vážím. Za mě je nejtěžším bodem přesun od neplacených spoluprací k placeným zakázkám. Při studiu se pěstuje touha po tom dělat výrazné kolekce, aby vás okolí zaznamenalo. Zbytečně se ale upozaďuje schopnost přinášet kvalitní capsule wardrobe, který český zákazník vyžaduje. Návrhář pak musí hledat hranici na které tvořit, aby byla jeho tvorba v českém prostředí prodejná.
Jak můžeme docílit toho, aby se u nás lokální móda stala více relevantním téma?
Myslím, že ke změně může přispět každý. Třeba rozhovorem se svojí rodinou, kamarády či známými, kterým téma zůstává cizí. Je důležité mluvit o udržitelnosti, lokálnosti, a hlavně o tom, co vše výroba oděvu obnáší. Samozřejmě by se neměly opomenout ani následky, které nastávají, když nejsou při jeho výrobě dodržována základní lidská práva. Mnoho lidí si již tato úskalí uvědomuje a cíleně se o nich vzdělává. I přesto však zůstává všeobecná představa o výrobě oděvu velmi zkreslená a její reálná cena tak těžko pochopitelná. Lokální tvůrci mohou pomoci jako určití zprostředkovatelé vhledu do zákulisí.
Zdroje: Instagram