Marek Wrbik

Módní svět má v posledních měsících novou slabost. Heated Rivalry se z relativně nenápadného seriálu proměnil v kulturní zkratku, která pronikla z obrazovek až do první řady přehlídek. Herci se objevují na molech, v kampaních i na místech, jež ještě donedávna patřila výhradně ikonám s dlouholetým kapitálem. Kulturním, estetickým i profesním. Otázka přesto nezní, zda si seriál zaslouží pozornost. Spíš v jakém smyslu a v jakém měřítku.

Robert Wun a jeho haute couture kolekce pro rok 2026 se odehrála jako pomalý, tíživý sen uprostřed bouře. Nešlo o krásu v tradičním smyslu ani o dekorativní extravaganci. Návrhy nesly váhu fyzickou i mentální, a to v doslovném, ale také symbolickém významu. Kladly tak jasnou otázku. Jak daleko může ještě Robert Wun ve své bezchybné tvorbě zajít.

Kolekce Toteme pro podzim a zimu 2026 nepřichází s cílem šokovat ani cokoliv redefinovat. Nabízí něco vzácnějšího. Klidnou, sebevědomou a jednoduchou komunitu modelů. Na 28 looků vystavěných na přesnosti, střídmosti a absolutní nositelnosti potvrzuje, že materiálový luxus dnes spočívá v promyšlené jednoduchosti a důvěře ve skandinávskou estetiku. Toteme nezrcadlí trendy ani módní náladu. Je tu pro minimalisty a vizuální introverty.

Nejnovější Dior haute couture kolekce v Paříži přinesla večer, který se zapsal do módní paměti velmi silnými obrazy. Jonathan Anderson otevřel přehlídku návratem Johna Galliana, jehož přítomnost působila monumentálně a symbolicky. Ve stejném prostoru se ale odehrál i opačný pól večera, zosobněný Jeffem a Lauren Bezos, jejichž styl se stal terčem veřejného posměchu. První řada očekávané přehlídky tak vytvořila dramatický kontrast mezi historií, respektem a směšnou okázalostí.

Pánské týdny módy jsou za námi a jejich společní jmenovatelé působí překvapivě čitelně. Siluety získaly extrémní přesnost, materiály hloubku a styling vysokou autoritu. Pánská móda pro rok 2026 staví na kultivovaném postoji, který působí jistě a často s překvapivou okázalostí. Luxus jako takový se tentokrát odehrává v promyšlených detailech, proporcích a v práci s tradicí. Výsledkem je šatník s dlouhým dosahem a jasnou identitou, což nás vrací k původnímu účelu samotné módy.

Módní domy v posledních měsících nemění jen umělecká jména kreativních ředitelů. Paralelně probíhají přesuny v manažerských strukturách, které mají přímý vliv na to, jak značky fungují na trhu. Dior posiluje komunikaci v Americe, skupina Kering rozšiřuje vedení o novou obchodní pozici. Luxus se přeskupuje i tam, kde změny nejsou na první pohled vidět.

Rick Owens patří k návrhářům, u jehož kolekcí člověk nikdy nezačíná přemýšlet od nuly. Každá další řada se čte v kontextu těch předchozích, jako kapitola v dlouhém, někdy repetitivním, jindy překvapivě inovativním příběhu. FW26 v Palais de Tokyo působí právě tak. Povědomě, ale posunutě. Jako by Owens vzal motivy, jež už známe, a nechal je narůst do nové karikatury.

Platforma Chanel Culture Fund nevznikla jako grantový program v tradičním smyslu slova. Od začátku pracuje s myšlenkou, že kultura se nedá řídit tabulkami ani termíny. Chanel Next Prize, její nejviditelnější část, sleduje autory ve chvíli, kdy se jejich jazyk teprve rýsuje. Neodměňuje hotová díla, ale potenciál myšlení. Právě proto působí každá nová edice spíše jako kurátorské gesto než soutěž, na které jsme zvyklí například u koncernu LVMH.

ruhá pánská řada Juliana Klausner pro Dries Van Noten potvrzuje, že se značka ocitla v rukou autora, který rozumí jeho jazyku do poslední slabiky. Kolekce Fall/Winter 2026 pracuje s emocí dospívání, aniž by sklouzla k sentimentu. Mluví skrze vrstvy, proporce a textury. A dělá to s intelektuální jistotou, jež působí samozřejmě a souběžně se zásadní váhou značky.

Nová pánská kolekce Dior pod vedením Jonathana Anderson vyvolala okamžitou a prudkou reakci. Mezi obdivem k vizi a frustrací z nenositelnosti se otevřela nečekaně široká propast. Zatímco módní kritika hledá historické odkazy a intelektuální vrstvy, běžné publikum stále tápe. A právě tento rozpor dnes definuje debatu kolem očekávaných návrhů Dior Homme.

V první polovině 90. let se kabelka Chanel Classic Flap prodávala zhruba za tisíc dolarů. Šlo o vysokou částku, která však odpovídala cenám jiných luxusních doplňků té doby. Kabelka se kupovala jako dlouhodobý kus do šatníku, ne jako výjimečný objekt s investičním potenciálem. Koupě souvisela s příjmem, stylem a životní fází. Cena působila jako filtr, ne jako překážka.

Móda již dávno nevstupuje do herního světa jako host na návštěvě. Přichází tam bydlet. Příkladem je propojení Balenciaga či Kim Kardashian a Fortnite. Nová spolupráce Coach x The Sims 4 ukazuje, že módní společnosti nehledají jen perfektní runway, ale i prostor, kde rezonují s širokým publikem. Nyní však nejde jen o efektní skin ani jednorázový hype, ale o tiché zabydlení značky v digitální každodennosti. A právě v tom je čerstvá spolupráce překvapivě promyšlená.

Dsquared2 znovu dokazuje, že rychlá reakce na popkulturní moment ještě neznamená módní relevanci. Nejnovější kolekce, která zaplavila sociální sítě, působí jako učebnicový příklad značky, jež zaměňuje virální potenciál za dlouhodobou hodnotu. Všechno je hlasité, nablýskané a na první pohled "zábavné". Otázka však zní, zda se za tímto povrchem skrývá něco, do čeho má smysl investovat. Finančně i esteticky. V takový moment začíná být ticho výmluvnější než chvilkový aplaus.

Pánská kolekce Prada FW26 působí jako soustředěný výzkum toho, co v módě přetrvává, když se svět mění rychleji než jazyk, kterým ho popisujeme. Miuccia Prada a Raf Simons tentokrát pracují s pamětí jako s materiálem. Siluety se natahují, detaily se odkrývají a celek dýchá zvláštním klidem uprostřed globální nejistoty. Jde o módu, která nepředkládá odpovědi, ale kultivuje otázky. A právě v tom spočívá její síla. Zároveň je nutné podotknout, že jakýkoliv popis kolekcí Prada je spíše intelektuální úvahou, zrcadlící fascinující svět, jenž tvoří Raf a Miuccia.

Chanel patří k nejpevnějším pilířům módního světa. Módní dům je synonymem disciplíny, kódu a dědictví, přesto si dlouhodobě dovoluje něco, co by u jiných značek působilo jako rozmarný experiment. Proměnil večerní kabelku v objekt s humorem, nadsázkou a jasným autorským rukopisem. A učinil z ní jednu z nejžádanějších kapitol své doplňkové sekce.

Barvy letošního jara přináší pestrou sezónu, která působí vyzrálým dojmem. Paleta je promyšlená a překvapivě čitelná. Odstíny se tentokrát neobjevují jako rychlý a účinný wow-efekt, ale jako nositelé nálad, kulturních odkazů i tradiční "barevné radosti". Výsledkem je škála, jež funguje napříč styly a dává prostor interpretacím. A přesně to předešlé sezóny ignorovaly.

U Fendi se v sezóně Spring/Summer 2026 nestalo nic nenápadného. Kabelky přestaly fungovat jako doplněk a převzaly roli hlavního vypravěče. Značka otevřeně pracuje s kontrastem mezi vnějším klidem a vnitřní extravagancí, mezi každodenní použitelností a řemeslnou posedlostí detailem. Některé prvky se v ikonických modelech objevují vůbec poprvé. Výsledek působí jako jasný bod zvratu, jenž říká, že Fendi hraje na zcela jiné úrovni.

Luxus se nenápadně přesouvá z vitrín do těla. Místo další kabelky přichází zájem o wellness, spánek, regeneraci, fyzickou kondici a dlouhověkost. Začíná se odehrávat další kapitola globálního luxusu. Spekuluje se, že Gucci stojí na prahu zásadního kroku, jenž by mohl změnit způsob, jakým módní domy oslovují nejbohatší klienty. Do hry navíc dle všeho vstupuje důležitý partner, který má s péčí o tělo i vědou dlouholeté zkušenosti.

Návrat snímku Na větrné hůrce patří k nejvíc sledovaným filmovým událostem roku 2026. Ještě před premiérou však snímek rozpoutal debatu, která se netýká děje ani hereckých výkonů, ale vizuálního jazyka. Uniklé fotografie a první trailer vyvolaly vlnu reakcí na kostýmy, jež část publika označuje za nekorespondující, trapné či "mimo dobu". Vzniká spor, jenž je méně o historické věrnosti a více o tom, co si publikum přeje vidět u klasického literárního díla.

Luxusní značky dnes překračují hranice vlastních kategorií s naprostou samozřejmostí. Móda vstupuje do gastronomie, design do každodenních rituálů a sběratelství se přesouvá na snídaňový stůl. Louis Vuitton posun dotáhl do bodu, jenž působí stejně absurdně jako fascinujícím způsobem přesně. Čokoládovo-lískooříškový krém, který se nejí, ale vlastní. A který se nehodnotí dle chuti, nýbrž podle statutu.