Jsme svědky fascinujícího fenoménu. Naše touhy překračují naše skutečné potřeby, což není tak těžké. Osobní aspirace, sociální tlaky a marketingové strategie nás k tomu úspěšně tlačí. Chceme to, ale nepotřebujeme to se stalo naprosto běžnou součástí bytí, a ačkoliv všechny ty věci mají do nezbytností pro přežití daleko, žijeme v představě, že se bez toho náš život neobejde.
Ztroskotat na pustém ostrově, pak bychom cokoliv vyměnili za zdroj pitné vody a zapalovač. Jenže nikdo z nás tohle samozřejmě řešit nemusí a to je důvod, proč jsme dobrovolně ochotní pořídit si například ručně šité kožené pouzdro na lízátko od značky Fendi, kabelku od Balenciaga, která imituje nákupní tašky s potiskem ovoce nebo hot trend počůrané kalhoty. To je totiž přesně to poslední, co svět potřeboval. Jenže my můžeme, a proto takové věci chceme.
Emoční rezonance luxusu
Zatímco potřeby zahrnují základní prvky nezbytné pro přežití, jako jsou jídlo, voda a úkryt, touhy cílí na luxus a zábavu. Jsou to rozmary, které náš život dělají z nějakého důvodu hezčí. Možná právě pro to vědomí, že si můžeme dovolit úplně zbytečné pouzdro na lízátko za 2000 dolarů.
Zdroj: Fillico
Představa, že vlastníme něco, co je mimo dosah většiny, nás naplňuje pocitem výjimečnosti a jedinečnosti. A co teprve představa, že vlastníme cosi marnotratného a ještě drahého. Například japonská značka Fillico, která nabízí nejdražší balenou vodu na trhu. Ta voda není až tak unikátní, platíte za obal.
Proč existuje něco jako cihla od Supreme?
V září 2016 Supreme představilo kolekci, kde byla nejvíc diskutovaným kouskem obyčejná cihla s vyraženým logem značky. Oni prostě rádi razí své jméno na cokoliv, tak proč ne na cihlu.
Nebo papírová taška od Jil Sander. Vyrobená z vysoce odolného křídového papíru, má prošívané švy, kovová očka a logo. Má proto cenu 290 dolarů? Pro někoho možná, pro jiné je to pořád jen papírová taška na sendvič se šunkou. Jiné fajnšmekry by mohl oslovit bumerang od Chanelu za 1325 dolarů nebo sponka na papír od Prady za 185 dolarů.
Hedonismus krátkodobého potěšení
Potěcha je cíl. Lidé přirozeně stále hledají nové podněty a vzrušení. A až si na ty nové věci zvykneme, potřebujeme další způsob, jak znovu zažít pocit štěstí. O to víc, když je to naprosto absurdní. Na druhou stranu, cokoliv nepotřebujeme, ale koupíme si to, je drahé. Pak už záleží na osobních preferencích. Já třeba nikdy nepochopím, jak někdo může dát 150 Kč za latté. Přítel zase nikdy nepochopí, proč jsem ochotná zaplatit 200 korun za malý kelímek zmrzliny a ještě si ji spokojeně vychutnat.
Přepych versus potřeba
Ta hranice je už dost rozmazaná, protože o všem, co kupujeme, říkáme, že to vážně potřebujeme, ale to nemění nic na tom, že to většinou nepotřebujeme. Nepotřebujeme ani patery džíny stejně tak, jako ručně šitou hloupost na kabelku. Dobře cílené marketingové strategie a vlastně všichni na sociálních sítích navíc posouvají hranice vnímání toho, co je nezbytné.
Zdroj: Prada
Byť jde třeba opravdu jen o ten módní výstřelek nebo technologický gadget, který vás někam zařadí. Paradoxně posedlost luxusem a získáváním věcí může vést k opačnému efektu, jímž je nespokojenost a prázdnota.
Vědomé spotřebitelství, vědomá volba
Fenomén chceme to, ale nepotřebujeme to odhaluje mnoho nejen o společnosti, ale zvláště o osobních hodnotách. Pak už je otázkou, zda se skutečně chceme zamýšlet nad tím, co nás dlouhodobě činí šťastnými, anebo dáme přednost pudům konzumerismu. Trh s luxusním zbožím je plný zdánlivě nesmyslných předmětů, jejichž přitažlivost je dána především jedinečným designem, hodnotou značky nebo limitovanou edicí a jen tak se toho vzdát nedokážeme.
Zdroje: Oddee, Svalbardi
